Mám vztek

"A když se při relaxaci objeví nějaká emoce, jen ji v klidu pozorujte", pravila slečna a pustila relaxační hudbu. Zazněly první údery bubnů a já cítila, jak mnou cloumá vztek.

Nesnáším relaxační hudbu. Pro mě je to umělá záležitost, laciná náhražka, pouhý byznys, který se vnucuje všem depresemi nabitým pacientům. Do bubnů se začala ozývat Panova flétna. Fůůůůj. A jako by toho nebylo málo, peruánští indiáni přidali zpěv. FŮŮŮŮJ. No, zpěv. Neustále opakující se fráze. Znělo mi to jako "samčíííí, samčíííí". Nic proti samcům, ale proč mi lezou do meditace. Pokusím se to vnímat jinak. "Srnčííí, srnčíííí". Ještě lepší. Co dělají srnci v Peru? To si je indiáni taky dají nadivoko? Vždyť je to blbost. Děsivá hudba, bezduchá slova. Už aby to skončilo. Ne a ne. Ještě není konec. Vzteky se můžu pominout a nejradši bych utekla. Nechci ale kazit chvilku odpočinku ostatním, tak si tiše trpím. Vztek nelze jen tak pozorovat, když jsem jím zcela ovládaná. Celá vzteklá si představuju, jak jdu pralesem, je mi vedro, mám děsnou žízeň, štípají mě komáři a určitě mě za chvíli uštkne nějaký smrtelně jedovatý had. Konečně šlus a dost. "Je dobře, že jste se vztekem zůstala", chválí mě slečna po skončení relaxace. No, nevím. Pořád mám vztek a nemůžu ho střepat. Tak fajn. Zůstanu vzteklá. Schválně, co se stane. Vzteky se nasoukám do bot na podpatku a nasupeně vypadnu z psychiatrického centra. V lodičkách se ženu přes kočičí hlavy středem Prahy, nohy jako ve svěráku, svítí DEBILNÍ slunce, v zimním kabátě je mi DĚSNÝ vedro, prodírám se DOTĚRNÝMI turisty, kteří jako mravenci vylezly z děr a jsou jich všude mraky. Vztek se mě drží jako klíště. "Ty seš takovej malej vztekloun" říkával táta. Mám vztek na něho. Mám vztek na všechny. Jsem jedna velká valící se vzteklá koule. Nejradši bych někoho praštila, kopla nebo jinak fyzicky inzultovala. Jak se tak zaobírám těmito myšlenkami, jedinej, kdo se mi postavil do cesty, byl kandelábr. Jedna nula pro něj. Na rozdíl ode mne můj vztek ustál. Masíruju si bouli na hlavě a nasupeně ženu dál na vlak a domů. Že by se mi po té ráně ulevilo, to teda vůbec. Vzteky bych vyskočila z kůže. Ve vlaku si vedle mně přisedne maminka s malým, uřvaným děckem. Achjo. To bude jízda. Nejradši bych si nasadila náhubek, reálně hrozí, že někoho brzy pokoušu. Do téhle nálady zazvoní mobil. Volá syn, jestli může na počítač. Hlavou se mi vztekle honí myšlenky typu "kvůli tomu jsme mu mobil nekupovali, kdyby radši šel ven, to se neumí jinak zabavit" a podobně. Zahučím "jooo", přece nedám ostatním spolucestujícím najevo, jak jsem nebezpečně vzteklá. "Děkuju. Děkuju - maminko", vroucně a vděčně opáčí můj chlapeček. Je po vzteku. Někde jsem slyšela, že nám dal Bůh děti proto, abychom se stali lepšími. A abychom se přestali chovat jako děti. Jojo. Něco na tom asi bude.