Jsem prý blázen jen...

Dykstrův zákon praví, že každý z nás někomu připadáme jako blázen. Typem "blázen" jsem se v léčebně zabývala dost dlouho. Nojo, jak takový blázen vlastně vypadá, aby se mu dalo podobat? A dá se vůbec tato kategorie pacientů nějak definovat?

Je všeobecně otřepané, že každý člověk je originál, tady v blázinci to platí snad trojnásobně. Koncentrace nejrůznějších povah, extrémy. Žádné šedé myšky nebo takový ten zlatý střed. Moc hubení. Moc tlustí. Moc ukecaní. Moc tiší. Moc plačtiví. Moc veselí. Moc plaší. Moc bodří. Strašně si ty povahy užívám. Baví mě jen tak pozorovat dění kolem, nejradši bych fotila, něco se jen tak popsat nedá, slova nestačí. Pacienti: abych tak trochu popřela, co jsem napsala v předchozím odstavci, budu trochu generalizovat. Co mají zde trpící (slovo "pacient" nemám ráda, připomíná nemocnici, tak paní psycholožka přispěchala s překladem: pacient = trpící) společného, je kouření. Kouří se pořád, když ne venku, tak aspoň na pánských záchodech, i když je to zakázaný. Cigarety jsou drahý, tak někteří si vycpávají filtry sami. Říkala jsem, že by to mohli dělat v pracovní dílně, že to je docela dobrá manuální činnost s okamžitým výsledkem. Asi by to prý neprošlo... Kuřáků je valná většina. Žasnu. Jsem zvědavá, kdy mně to popadne taky. Další typický rys - být sprostý. Taky často mluvím jako dlaždič, ale zdejší frekvenci nadávek nestíhám. Nadává se na vedro, zimu, jídlo, budíček, prostě na celej zdejší život. Nenadává se se na politiku. Asi proto, že ji tu nikdo nesleduje. Nenadává se na ani na děti nebo partnera. Do takového soukromí nikdo nikoho nepouští. Klienta zdejšího ústavu taky lze taky poznat podle pomalé chůze, shrbených zad a třesoucích se rukou. Na první návštěvě můj manžel pravil, že se už šourám jako pacient. Ne, netrénovala jsem, abych zapadla, prostě to tak je. Personál: Společným znakem pacientů a lidí z opačné fronty je bledá, ztrhaná tvář a kruhy pod očima. Asi nejoblíbenější sestřičky nebo lékaři se pacientům podobají. Tak například z pána na lavičce, kterému chybělo pár zubů, na hlavě pleš, vzadu pár mastných blond vlasů spojených gumičkou, pivní pupek a trenky, se vyklubal pan doktor. Myslela jsem, že je to nový pacient z béčka, tam co jsou ty těžší případy. Proč tomu tak je? Ráda bych tomu přišla na kloub. Možná je to tak pro to, že si tihle lidi na nic nehrajou. Nemají patent na rozum. Nezastávají roli laskavé matky nebo frustrované vychovatelky. Nemají nás za nesvéprávné blbce, ale za soukmenovce, neboť taky občas vykazují známky ne-normálnosti, což je nám samozřejmě sympatické. Z toho všeho mi vyplývá, že připadat někomu jako blázen je docela lichotivé. Jiným důkazem budiž například píseň o tom, že "jen blázni se radujou". No a pokud nálepka "blázen" někomu nesedí, pak už snad jen - je pořád lepší být cvok než blbec.