Západ si připomněl rok od zahájení agrese Ruska proti Ukrajině. Ve světě se toho hodně změnilo. Co konkrétního v oblasti bezpečnosti udělala česká vláda? Odpověď zní, nic moc.
Na zbraně se možná musí čekat, ale nevznikají ani „papíry“, přesněji obranná legislativa. Po roce 1989 se rozpadly mobilizační plány jak armády, tak výrobního sektoru. Snaha povolat do zbraně jenom pár desítek tisíc civilistů by skončila naprostým fiaskem. Není však slyšet o uzpůsobování zákonů ve smyslu možnosti přikázání vojenské výroby a její usnadnění v krizové situaci (snížení bezpečnostních standardů, změkčení regulací znečištění....). Počet profesionálních vojáků se nezvýšil a stále si kupují výstroj za své. Ostatně, a tím by se mělo začít, není možné bojovat úspěšně na dvou frontách, proti Rusku i proti globálnímu oteplování.
U výzbroje není situace o nic veselejší. Čtyři vrtulníky AH-1Z Viper přijdou ze Spojených států v březnu tohoto roku. Zbylých osm kusů UH-1Y Venom má zpoždění a budou dodány na podzim nebo až na jaře 2024. Pozitivum je, že na základě zkušeností z Ukrajiny vidíme, že jde spíše o zbraň minulosti.
Izraelský protiletadlový komplet SPYDER dosud nedorazil i když jej vlastní Etiopie i Filipíny. Stále v naší armádě přežívají 40 let staré sovětské systémy 2 K12 KUB. Radary MADR, také z Izraele, opakovaně neprošly vojskovými zkouškami a nepodařilo se je „zatím implementovat“ do systémů NATO. Objednané houfnice ráže 155 mm Ceasar nikde. Úvahy nad budoucností letectva, zda švédské Gripeny a nebo F-35, nereflektují, že je těžké být letecká velmoc, když máte hluboko do kapsy. O nákupu 210 bojových vozidel pěchoty C 90 probíhají se Švédskem stále jenom jednání. Stát nedokázal svoji společnost Explosia, dominantního výrobce vojenských bezdýmých prachů, donutit k zvýšení výroby. Proto vázne výroba munice. Zde obraný průmysl upozorňuje na problém s výrobou nitrocelulózy, jako základní suroviny střelivin, a to z hlediska regulací. Samozřejmě se objevuje český folklór. Ve Vrběticích lidé už protestují proti kompletaci granátů, iniciativy se houfují proti vybudování armádního logistického centra u letiště Mošnov. Doufejme, že BIS a další bezpečnostní složky důkladně monitorují figury "ruského mírového hnutí".
VOP Nový Jičín uzavřel letos 6. února jalové memorandu o budoucích opravách ukrajinské techniky. Zatím prý pracuje pro českou armádu a další zákazníky (sic!). Kdo to je? Někdo z Afriky nebo Asie? Pokud ale hrozí vojenský konflikt, externí zakázky nemají ve státním podniku místo. Prioritu musí dostat vlastní armáda a spojenci, kteří nás brání. Což je v tomto případě Ukrajina. Co doposud dělal a dělá VOP Nový Jičín?
Přetrvává zásadní politický problém, a tím je orientace na Německo. Dodavatel nových tanků není ještě naštěstí vybrán, ale vše míří ke spolupráci právě s Německem. Má k tomu vůbec náš západní soused politické, technické a organizační předpoklady? Sedm měsíců Němci repasovali jeden starý Leopard 2A4, aby jej v půli prosince 2022 slavně předali. Po 11 měsících války v Evropě, začalo Německo počítat své tanky, zjišťovat jejich typy a technický stav. Za celou tuto dobu výrobce obrněnců nedostal objednávku na nové stroje, ani na zprovoznění tanků ve skladech. Hlavně, když kancléř Olaf „Hokynář“ Scholz přednesl 27. února 2022, tři dny po zahájení ruské agrese, projev o změně epochy (Zeitenwende) a současně slíbil mimořádný příspěvek zbrojení ve výši 100 miliard euro. Z něj Německo za 12 měsíců nebylo schopné utratit ani cent. Dnes je vidět, že šlo o prázdnou proklamaci za situace, kdy porážka a obsazení Ukrajiny byla pro německý establishment "hotovou věcí". Kuřátka z Východu se měla těsněji přimknout k německé kvočně a po nějakém "tytyty" na Rusko, vše mělo běžet při starém. Jako po roce 2014. Jenže Ukrajinci hodili do německých plánů vidle tím, že se ubránili.
V politické rovině hrozí vazba na Německo stejný průšvihem jako prvorepubliková orientace Československa na vojensky neschopnou a ideologicky rozloženou Francii. Podle institutu Allensbach, jen 45 procent Němců je pro splnění spojeneckých závazků v rámci NATO, zatímco 35 procent by preferovalo v případě vojenského napadení spojence „zůstat stranou“. Od dnešního Německa očekávejme odmítnutí splnění čl. 5 smlouvy o NATO nebo řeči, řeči a potom pasivitu. Možná v zájmu deeskalace konfliktu by nám Němci nedodali na Leopardy ani náhradní díly či náboje. Prostě je to jako kdybychom naši obranu postavili na pevné spolupráci s Kamerunem.
Spojenectví se totiž vytváří nikoliv na základě smluv, ale na základě společných zájmů. Jediný, kdo obranu před Rusy bere vážně a má stejné zájmy jako Česko je Polsko a Pobaltí, které chtíc nechtíc budou dělat Německu, Francii a Itálii nárazníkovou zónu. A tyto tři země by nám za svoji obranu měly platit.
Existuje ještě jedno řešení, které by ušetřilo stovky miliard korun. Zrušme armádu, buďme opět těmi správnými českými "vyčuránky". Kdo nás může donutit vynakládat 2 procenta HDP na obranu? Jsme pěkně obklopeni jinými státy. Než se k nám Rusi prostřílí přes Ukrajinu, Polsko a Slovensko, snad nás někdo zachrání.
A když ne, tak slovy vojína doktora Hamáčka z Černých baronů: „Nějak se s nimi domluvíme“. Hlavně naši Chcimírové, ruští kolaboranti a aspiranti na pozice v místní ruské okupační správě by se s Rusy určitě domluvili.
