V souvislosti s útokem Ruska na lodě Ukrajiny a nedávnými „volbami“ v Luhansku a Donbase, je třeba si připomenou události z počátku roku 2014 i to, že pouze důsledně vedená studená válka nás ochrání před horkou válkou.
Dcera jednou přišla ze školky s tvrzením, že na Ukrajině je vše v pořádku. Dovolím si polemizovat s tímto i s dalšími podobnými názory stejně zasvěcených analytiků, které mají úplně stejnou relevanci. V únoru roku 2014 se svět probudil do úplně nové reality a od té doby nic není v pořádku. Mír a bezpečnost, které se měly dostavit po pádu komunismu v roce 1989, vzaly za své spolu s anexí Krymu a invazí na Ukrajinu.
Před posledním útokem Ruska na lodě Ukrajiny jako by bylo všechno zapomenuto a vypadalo to, že Vladimir Vladimirovič Putin dostane za uklidnění situace na Ukrajině (nebo za to, že ji celou nepodpálil) Nobelovu cenu míru.
Rusko nikdy nemělo přátele ani spojence. Má pouze vazaly a ty, na které si ještě netroufne. Putin pouze viditelněji uplatňuje carskou ideu nedělitelné Rusi spolu smíchanou s Brežněvou doktrínou o omezené suverenitě zemí v bývalé sovětské sféře vlivu. Proto Kreml v minulosti nechal Čečence rozjezdit tanky, okupuje kus Gruzie, Moldavska a ukrajinským separatistům (z pohledu Rusku) zcela veřejně sebral Krym. I česká vláda ve své době prokázala, že si nemůže dělat co chce, když se na nátlak Ruska postavila zády k umístění prvků americké protiraketové obrany v Brdech. Situace nikdy nebyla tak hrozivá, ani za studené války. Sovětský svaz se dopouštěl agresí jak vůči Maďarsku (1956), Československu (1968) nebo Afganistánu (1979), ale po roce 1945 si nedovolil anektovat území jiného státu.
Potvrdilo se, že nedůvěra k Rusku, nevíra, zda se jedná o standardní zemi, byla naprosto správná. Vytvoření konceptu soft-invaze, její štábní rozpracování, příprava ideologického boje a doba potřebná pro výcvik vojsk, to vše naprosto vylučuje, aby útok na Ukrajinu byl pouhou reakcí na Majdan. Proč bylo Rusko vůbec zváno na jednání skupiny G 8? Používá někdo něco z Ruska, kromě plynu a možná ropy? Co tam vůbec vyrábí?
Když něco chodí, kejhá a vypadá jako kachna, tak je to kachna. Jestliže se někdo chová jako diktátor, zavírá opozici, cenzuruje, diskriminuje menšiny, toleruje na náměstích sochy masových vrahů, přičemž z jejich „odkazu“ čerpá inspiraci a on sám nebo jeho souputníci vedou útočnou rétoriku (i když „jen“ pro domácí publikum), jedná se o světu nebezpečnou diktaturu. Je velice hloupé si takový režim lakovat na růžovo. Platilo to o Hitlerovi, platí to i o Putinovi.
Mám velké pochyby, zda při podobné soft-invazi do Pobaltí, v chaosu způsobeném zastřenou infiltrací „zelených mužiků“ a vznikem tzv. lidových osvobozeneckých republik, by se NATO odvážilo nasadit tankové divize. Možná se Rusko již neobává ani jaderného odstrašení. Byl by kapitán atomové ponorky třídící odpad, jezdící elektromobilem (to aby nezamořoval ovzduší), vůbec schopen po psychické stránce odpálit svých 84 jaderných hlavic? Třeba Kreml kalkuluje s tím, že euroatlantická civilizace, kde je vše relativní, korektní, multi-kulti, každý brouk, ptáček či květinka jsou důležitější než člověk a jeho svoboda, by místo jaderné odvety raději kapitulovala. Potom máme ještě větší problém než se zdá, protože 73 let míru stojí na jistotě vzájemného zničení. Pokud jedna ze stran začne pochybovat o tom, že se jí dostane odvety, je zle.
Schopnost státu vzdorovat vnější agresi nevyplývá z počtu tanků, letadel a děl, které má jeho armáda k dispozici. Stejně důležitá jako výzbroj je vůle bojovat, a to jak ze strany politiků, Vzpomeňme na zradu prezidenta Edvarda Beneše v roce 1938.
V tomto kontextu je nutné říci, že Česká armáda postrádá „esprit de corps“, moderní výzbroj ani logistické zázemí, prostě není bojeschopná. Při skutečné krizi by rozsypala stejně jako ukrajinské nebo irácké vojsko. Je totiž diametrální rozdíl účastnit se mise spojené s absolutní vojenskou převahou (Irák, Kosovo, Afganistán) nebo bojovat proti rovnocennému nepříteli, s tím, že za námi je Praha (Brno, Ostrava…..) a ustoupit nelze. Prostě do Izraelců máme daleko.
Po událostech na Ukrajině jsme od politiků slyšeli jenom kňourání. Jako tolikrát v dějinách se ale opět jedná o kdo z koho, buď a nebo. Kdyby Ronald Raegan bral ohledy na náklady soupeření se Sovětským svazem, tak dnes místo Sochy Svobody stojí před New Yorkem památník Lenina. Spojené státy, Velká Británie a Rusko, výměnou za předání jaderných zbraní, zaručili Ukrajině bezpečnost a územní celistvost. Je nepochopitelné, že svět s Ruskem o čemkoliv jedná. Na místě je pouze splnění těchto garancí.
Spusťme novou železnou oponu. Od Finského zálivu k Azovskému moři, od Narvy k Novoazovsku. Přerušme s Ruskem jakoukoliv vojenskou spolupráci, snad kromě funkce "červené linky" pro řešení krizových situací. Založme nový výbor COCOM pro společnou kontrolu vývozu vyspělých technologií. Omezme počet jeho diplomatů, zpřísněme vízovou povinnost i pro běžné Rusy. Propojme plynovody a ropovody, ukončeme odběr plynu i ropy z Ruska. Netolerujme Kremlu porušování pravidel WTO. Za obchodní šikanu svých sousedů si zaslouží sankce nebo i vyloučení z této organizace. Jsme ve studené válce a zbytečnosti musí pryč. Ukončeme proto podporu tzv. alternativních energetických zdrojů a za získané peníze začněme stavět jaderné bloky. Určitě ale bez účasti ruských firem. Dostatek elektřiny Evropě zajistí energetickou flexibilitu. Utlumme kulturní a sportovní kontakty. V civilizované Evropě přece nemohou vystupovat Alexandrovci, tato nechutná esence Sovětského svazu či po novu imperiálního Ruska. Snad se v Praze už nikdy nebude hrát kremelská liga KHL. Zcela určitě Rusové nesmí na Západě investovat, užívat si nemovitosti, dávat děti do škol, prostě rekreovat se a mít zde možnost odpočívat o přestávkách při dobývání světa. Pokud Rusům šovinistický kurs Putina vyhovuje, ať jej snáší se vším všudy, s jeho nectnostmi i rizikem, že se režimu znelíbí, a kdykoliv o všechno přijdou.
Přijměme Ukrajinu do západního společenství. Umožní to posunout železnou oponu o 1200 kilometrů dál na východ od Evropské unie. Hospodářská pomoc Kyjevu vyjde daleko levněji než skutečná válka. Silná a sebevědomá Ukrajina vytvoří protiváhu ruského obra na plynových nohou a její prosperita bude erodovat kremelský režim. Ať se Ukrajina stane novým Západním Německem, které tomu Východnímu neustále připomínalo jeho trapnost a zaostalost. Budujme bojeschopnou armádu, posilme kontrašpionáž a sledování i vyšetřování proruských postojů. Obětujme za Ukrajinu trochu svého sádla. Vypukla nová studená válka a pouze rozhodnost s jakou ji povedeme zabrání skutečné horké válce.
Když jsem v květnu 2014 dopsal tento článek, zakončil jsem jej větou. Nenechejme se ukolébat pocitem, že se vše již vyřešilo, nebezpečí pominulo a Rusko bude již hodné. Jak je vidět z dosavadního vývoje, čas mi dal za pravdu, nic se nezměnilo.
A něco optimistického na závěr. Rusko se po roce 2014 nestalo vítězem, ale noří se stále více do své porážky, stává se čím dál více páriou mezinárodních vztahů. Ukrajina, bratrský národ Ruska, tak jako pro nás Slováci, už nikdy s ním nebude mít zvláštní vztahy. Vztahy byly zpřetrhány, a to včetně osamostatnění ukrajinské pravoslavné církve. Obchodní výměna klesla z 30 %HDP na 7% HDP. Ukrajina se stala pro Rusko "novým Polskem". Těch 10.000 mrtvých nejde překonat. Celý svět vidí agresivitu a prázdnotu Ruska. Finsko a Švédsko, neutrální země, se z obav přidružují k NATO.
Rusko není schopné nabídnout světu nic pozitivního ve vědě, technice, umění, výzkumu, žádný civilizační vzor, žádný zajímavý výrobek. Snad naposledy, ještě za komoušů, to byla Lada Niva a elektronická hra Jen počkej zajíci.
(článek byl publikován v Lidových novinách 4.6.2014)
