Stačí rozhodnutím Parlamentu odebrat centrální bance třeba 2 biliony korun (a ještě dost zbyde) a nakoupit za ně zlato. Každý občan může obdržet pět krásných velkých lesklých zlaťáků o hmotnosti 1 OZ (trojské unce, 31,1 g).
Alchymisté se celé věky snažili vyrobit zlato, jenže ono to není vůbec jednoduché. Jednou k tomu potřebujete švestky, podruhé olovo, potřetí psa narozeného za úplňku, dvanáctého z vrhu. Státy Perského zálivu zase profitují z ropy a zemního plynu. S tím je také potíž. Někdo musí smontovat potrubí, postavit těžní věže a přístavy pro tankery, což je špinavá, těžká, riziková práce. Ale světe div se, v Česku dokážeme bohatnout z ničeho, s vynaložením minima práce.
Devizové rezervy České národní banky (ČNB) v srpnu tohoto roku dosáhly 131,3 miliard eur, v přepočtu 3,403 bilionu korun. Centrální banka by mohla dvakrát uhradit státní dluh, dva a půl roku bychom nemuseli platit daně nebo by šlo ihned udělat důchodovou reformu. V roce 2013 její rezervy činily 35 miliard eur a i to bylo podle ekonomů příliš. Přes 2 biliony korun pochází z programu tzv. měnových intervencí, což je krycí název pro cílené oslabování české měny a zdražování v období mezi listopadem 2013 a březnem 2017. (Zde samostatný článek na téma snahy o zdražování).
V podstatě se jednalo o tzv. měnovou válku, kterou ČNB mohla vést jenom proto, že Česko je z ekonomického hlediska celkem bezvýznamné. Je blechou v kožichu světového hospodářství, která institucím jeho největších hráčů (FED, centrální banka Spojených států, ECB, Evropská centrální banka, Čínská centrální banka) nestála ani za to, aby se podrbaly. Naproti tomu, kdyby Čína takto zcela nepokrytě oslabovala svůj juan, okamžitě by to vyvolalo bouři, odvetná cla a antidumpingová opatření.
Celá tato obrovská suma vznikla pouhým rejděním prstíčků po počítačové klávesnici, prostě připisováním čísel do bilance centrální banky. Za takto „vyrobené“ koruny ČNB nakoupila také v hmotné podobě neexistující eura, dolary a další měny, které také nejsou ničím ani nikým kryty (resp. jsou kryty pouze důvěrou).
Jak změnit ono nic, mající podobu kolotání elektronů v počítačových sítích, v něco reálného? Stačí krátkým rozhodnutím Parlamentu odebrat centrální bance zmíněné 2 biliony korun (a ještě dost zbyde) a nakoupit za ně zlato. Za tuto částku šlo (při ceně k 2.12.2019) pořídit 1.836,5 tuny zlata, což představuje přes 59 milionů trojských uncí (OZ). Každý občan Česka mohl obdržet pět krásných lesklých investičních zlaťáků o průměru 33 milimetrů a hmotnosti 1 OZ (31,1 gramů) a ještě by zbylo na několik prstýnků. Pěkné odškodnění za inflační znehodnocování úspor, že?
Jen pro ilustraci. Po prohrané válce s Pruskem v roce 1870 musela Francie zaplatit na reparacích 1617 tun zlata. Celému světu se z této sumy tajil dech. Jenom na převoz reparací bylo potřeba 322 železničních vagonů. Vzhledem k tomu, že centrální bankéři svého času tvrdili, že měnu mohou oslabovat donekonečna a nekonečným množstvím korun, tak jen ať „tisknou“. Místo ropných polí bude Česko tunelovat (šachtovat?) finanční trhy. A kdyby se náhodou tento návrh na rozdávání zlata českým občanům zdál příliš revoluční, nabízí se dvě další alternativy. Za část centrální bankou vytvořeného „nic“ razantně zvýšit zlaté rezervy a zbytek konečně investovat s péčí řádného hospodáře. Dnes tomu tak není a Česko přichází ročně o 100-130 miliard korun potenciálních výnosů. Což je skoro přesně částka, která z dlouhodobého hlediska může zabránit zhroucení důchodového systému.
Ne, autor se nezbláznil. Jen chce poukázat na absurdity spojené s používáním ničím a nikým nekrytých peněz. Jaké by bylo překvapení mezinárodních investičních „hejlů“, kdyby uvázli ve svých korunových pozicích zaznamenaných pouze někde v počítačích a museli by sledovali, jak do Česka proudí vagony naložené zlatými cihlami. A čeští Honzové by opět prokázali, že jsou nejchytřejší nebo spíše nejvyčuranější na světě. A pokud to takhle nejde dělat, proč se to tak reálně dělá?
Jenom malá poznámka na závěr. I když výše popsaný krok neodporuje mezinárodnímu právu, Česko ani ČNB by si jej podle mě nedovolila provést. Šlo by o porušení nepsané a možná ani nevyřčené dohody, že jeden z tiskařů peněz může dělat blbce z druhého tiskaře peněz jen do určité míry. Lidé by si totiž mohli říci to co napsal v 13. století cestovatel bratr Odorik při cestě do Číny: „V celé říši nikomu nikdo nic neplatí penězi, leda jakýmisi lístečky, které tam považují za peníze….“.
(text ve zkrácené podobě vyšel 3.12.2019 v MF Dnes)
