Chronické zadlužování nevyřeší sliby změkčování podmínek exekucí a rušení stále větší části pohledávek, ale bránění vzniku dluhům, hledání způsobů, jak odradit lidi od uskutečňování jejich snů za cizí peníze.
Skoro půl milionu lidí má více než tři exekuce, tedy nesplatitelné dluhy. Vládní novela insolvenčního zákona projednávané v parlamentu míří k změkčení podmínek oddlužení. Pozměňovací návrhy předkládané jednotlivými poslanci pouze mění rozsah úlev. Návrh u veřejnosti budí zdání, že „politici něco dělají“, ve skutečnosti se rozšiřuje prostor pro vyvlastňování věřitelů a dlužníci jsou povzbuzováni k budoucí neodpovědnosti (morálnímu hazardu).
Průzkum advokátní kanceláře Taylor Wessing mezi cca 500 respondenty naznačuje následující. Žít z nezabavitelného minima nehodlá 60 procent lidí. Rozloučit se s majetkem nad 100.000 korun by bylo ochotno jen 9 procent lidí. Celých 57 procent respondentů nechce v osobním bankrotu přijít jakýmkoliv majetek. Ročně do oddlužení zamíří pouze 20.000 osob. Je krajně nepravděpodobné, že zbývajících 470.000 dlužníků má tak velké závazky nebo tak malé příjmy, aby se při skoro nulové nezaměstnanosti a vysokém hospodářském růstu nemohli oddlužovat i za současných podmínek, tj. zaplacení 30 procent dluhů do 5 let. Současný stav, kdy lidé pracují „na černo“ a zároveň prochází „oddlužením“ se nezmění, ale ještě zhorší. Dlužníci prostě chtějí plošnou dluhovou amnestii aniž by hnuli prstem.
Budiž, novela má řešit minulost, ale co budoucnost? Co dělat se sousedem, který si opakovaně podpaluje byt a my musíme neustále hasit a přispívat mu na zničené vybavení? Podle mě je nejlepším řešením prevence, tedy omezení přístupu k zápalkám. Jenže to by vládní i opoziční politici museli akceptovat fakt, že hospodářský růst tažený soukromými (i vládními, které také nejdou splatit) dluhy, tj. ekonomickými anaboliky, se sníží, banky vykážou menší zisky a voliči se naštvou, protože nebudou moci kupovat tolik krásných nových věcí. I když hazardní průmysl i s ním související příjmy měst a obcí také prošly smrštěním a nikoho to nezabilo. A úvěry nejsou nic jiného než hra se životem.
Dvě třetiny dnešních žadatelů nesmí úvěr vůbec dostat. Je nutné zavést regulaci na základě hodnocením poměru výše příjmu k výdajům, stávajícímu zadlužení a skutečným životním nákladům.
Další nutným opatřením je zákaz reklamy na zadlužování, stejně jako je tomu u hazardu, kouření, alkoholu. Zní to absurdně, ale na každé úvěrové smlouvě musí být napsáno velkými písmeny varování: „Úvěr může způsobit bezdomovectví“.
Velmi účinným nástrojem prevence může být povinnost čerpat úvěry pouze od jednoho (prvního) poskytovatele doprovázená sankcí, že dalším věřitelům v pořadí by dlužník nemusel nic platit. Odpadlo by pobíhání dlužníků po trhu s cílem najít povolnějšího věřitele pro „vytloukání“ úvěru úvěrem. Nejde o nějakou monopolizaci, změna věřitele by byla možná. Avšak pouze přeúvěrováním všech dluhů. Stávající věřitel detailně zná platební morálku svého dlužníka, takže je schopen nejlépe posoudit jeho žádost na zvýšení úvěrového rámce. Pokud by chtěl dlužník přejít k novému věřiteli, tak ten by byl pod tlakem všech předchozích úvěrů a opět, v rámci přeúvěrování, by ve vlastním zájmu detailně zkoumal jeho finanční situaci. V opačném případě, kdyby poskytl úvěr nad možnosti dlužníka, mohl by se dočkat aplikace ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru, kdy dlužník může vracet dluh dle svých možností a při nulovém úročení.
Proto také musí vzniknout jednotná databáze dluhů obsahující i pohledávky státu, kam by legální poskytovatelé úvěrů, telekomunikační operátoři, dodavatelé energií, povinně vkládali údaje. Jsou velice důležité statické údaje jako počet dlužníků celkem, z toho v prodlení, průměrná výše dluhu, jistina, příslušenství, počet případů na jednoho klienta.... Stát, který eviduje každou krávu a ovci nedisponuje souhrnnými údaji o celém problému zadlužení.
Neméně důležitá je i možnost zjistit, jaké soudní spory jsou vedené vůči dlužníkovi v celém Česku.
V rámci uspokojování v exekuci a v insolvenci by bylo vhodné upřednostnit pořadí úhrady pohledávky takto: jistina, zákonné úroky z prodlení, náklady soudního řízení, náklady exekučního řízení a až na konci úroky, pokuty, penále, které by měly být vyloučeny z uspokojování v insolvenčním řízení.
Vytvořit zvláštní třídu pohledávek, a to úvěry, půjčky, směnky, které by byly v insolvenčním řízení uspokojovány po pohledávkách vzniklých v souvislosti životními náklady (nájem bytu, platba energií, vody...), a to pouze ve výši jistiny a zákonného úroku z prodlení.
Ve společnosti stále chybí povědomí, že neschopnost platit dluhy je protispolečenským jevem. Většina dlužníků s vícečetnými exekucemi se dopustila trestného činu způsobení úpadku, protože prováděla výdaje neodpovídající jejich příjmům. Namístě je udělovat alespoň veřejně prospěšné práce a trestní represe musí nastupovat již na začátku zadlužování. Dlužník se nesmí po morální stránce povyšovat nad věřitele.
Stále není zřízen on-line registru hazardních hráčů, který by omezoval používání „proherních“ automatů.
V posledku je nutné zavést institut finanční kurately, kdy po rozhodnutí soudu by z příjmů dlužníka byly přednostně uhrazovány základní životní potřeby jako bydlení, energie.
Chronické zadlužování nevyřeší sliby změkčování podmínek exekucí a rušení stále větší části pohledávek, ale bránění vzniku dluhům, hledání způsobů, jak odradit lidi od uskutečňování jejich snů za cizí peníze.
Další články na téma dluhů:
Politici nemají řešení dluhové krize
Není zájem řešit zadlužování
Úvěry jsou droga, stejně jako heroin nebo automaty
Půjčky a úvěry, mýty a pověry
Nedělej dluhy, nedočkáš se exekuce
Ne věřitel, ale dlužník v prodlení se má stydět
