Čeští politici uplatňují sami na sebe jiná měřítka než na občany. Většinové hlasování ministrů vnitra Evropské unie o kvótách vnímali jako diktát, kdežto svoje vlastní většinové rozhodování o zákonech považují za normální.
Jenom pro připomenutí. Ministři vnitra zemí Unie jasnou většinou schválili kvóty pro rozdělení 120 000 uprchlíků. Z 27 členských zemí bylo proti Česko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko. Finsko se hlasování zdrželo. Slovensko obratem oznámilo, že rozhodnutí o povinných kvótách nebude respektovat, a to až do konečného verdiktu Soudního dvora Evropské unie v Lucemburku, kam hodlá podat žalobu. V této souvislosti zazněly na české politické scéně hlasy o narušení státní suverenity, silovém řešení, nepřípustnosti většinového rozhodování, dokonce o „novém Mnichovu“. Exprezident Václav Klaus prohlásil: „Pravidla nepravidla, přestože platí Lisabonská smlouva a většinové hlasování, měli jsme vstát a říci, že nerespektujeme názor EU“ (Mýlil jsem se, Lidové noviny 10.10.2015).
Ponechme prosím stranou předmět hlasování (opravdu nechejme protentokrát uprchlíky stranou) a věnujme se vlastnímu způsobu rozhodování. Představme, že místo 27 ministrů vnitra členských zemí Unie hlasuje 200 poslanců českého parlamentu. Občané se přece v tu chvíli ocitají v úplně stejné pozici jako česká vláda ve věci migrantů, tedy pod diktátem většinového rozhodování. Na základě zákonů vnucených většinovou volbou jsme nuceni činit to co se nám nelíbí, přicházíme o volný čas, peníze, nervy a svobodu. Někteří hospodští štamgasti vykřikují podobné falešné větičky jako Václav Klaus v případě hlasování o kvótách, třeba: „Zákon nezákon, většinové hlasování mě nezajímá a nerespektujme ho.“ Orgány činné v trestním řízení zůstávají k výrokům pivních „politiků“ zpravidla netečné. Pokud by ale výzvy k neposlušnosti překročily obvyklou mez a hrozil vážný důsledek (například neplacení daní), na takové kverulanty pamatuje trestní zákon.
Podtrženo a sečteno, čeští politici uplatňují sami na sebe jiná měřítka než na občany. Jak vidět, cítí se být něčím víc, oni se nemusí podvolovat demokratickému hlasování. Většinové hlasování ministrů vnitra Evropské unie o kvótách vnímali jako diktát, kdežto svoje vlastní většinové rozhodování o zákonech považují za normální demokratický mechanismus (hlavně se musí používat na někoho jiného). Politici jsou prostě přesvědčení, že si s občany mohou dělat co chtějí a nikdo jim do toho z vnějšku nesmí kecat. Cítí se od okamžiku svého zvolení nadřazeni nad morálku, dobré mravy, ekonomické i fyzikální zákony. Proto odmítají vše, co narušuje jejich suverenitu. Ať již jde o právo Evropské unie, nálezy Ústavního soudu a rozsudky mezinárodních soudů a obecné justice (Václav Klaus mluví o soudcokracii), aktivity neziskového sektoru nebo občanů požadujících pouze informace. Odtud také plyne neochota politiků nést odpovědnost za své činy a podrobit se jakýmkoliv pravidlům, a to nejen těch přicházejících z Evropské unie.
Důvody spočívají v jevu, nad kterým musí žasnout i kvantoví fyzici, kdy dilatace času a Heinsenbergův princip neurčitosti jsou proti tomu školními hříčkami, které je vysvětlit selským rozumem. Uvedený přírodní úkaz vypadá tak, že politik se zvolením stává vševědoucím a neomylným a každým rokem ve funkci se tyto jeho vlastnosti zesilují o dalších 100 procent. K tomu připočtěme ještě upevňování klientelistických sítí v čase (rozšiřování úplatkovodů).
Proto je na místě zavést časové omezení pro výkon funkce i opakování mandátu. Každý z politiků, i když sami si to jistě nemyslí je zcela a bez problému nahraditelný. Stejné personální kvality parlamentu jako je ta dnešní, bychom dosáhli i prostým losováním poslanců ze všech občanů Česka.
Přišel také čas konečně oddělit moc zákonodárnou a výkonnou. Dosavadní stav, kdy ministři sami sebe kontrolují z pozice poslanců odporuje zásadám demokracie, které formuloval již před více jak 200 lety Charles Louis Montesquieu. Stejně tak je škodlivá kumulace funkcí poslanců či senátorů a zastupitelů obecní i krajské samosprávy. Na související rizika ostatně upozornila Bezpečností a informační služba ve výroční zprávě za rok 2014.
Čas od času někdo na veřejné budově vyvěsí vlajku Tibetu. Co kdyby ale samostatnost požadovali lidé z jeho hlavního města Lhasy nebo obyvatelé jedné z ulic či domu. Chci tím upozornit, že vždy skončíme u práva na sebeurčení nikoliv národa, ale konkrétních jednotlivců. Objevují se stesky, proč při vstupu do Evropské unie vláda nevyjednala pro Česko určité výjimky. Třeba Velká Británie platí méně na společnou zemědělskou politiku. Žijeme fakticky ve „vícerychlostní" Unii, a to nejen z ohledem na existenci bloku eurozóny a zemí používající vlastní měny. Proč určitou výjimku nemůže mít každý občan, například z povinnosti dotovat „veřejnoprávní media“, zemědělce, České dráhy, důchody … a proč politici nejsou ochotní dát lidem tolik volnosti, jako oni sami pro sebe požadují od Evropské unie.
