V roce 2018 si připomeneme 100. let od konce 1. světové války, jejímž přímým důsledkem byl vznik Československa. Na jednání zastupitelstva obce jsem vystoupil s návrhem na vybudování pomníku za soukromé peníze. Nebyl schválen.
V roce 2018 si připomeneme 100. let od konce 1. světové války, jejímž přímým důsledkem byl vznik Československa. Právě na paměť jejího ukončení 11. listopadu 1918, kdy v 11 hodin vstoupilo v platnost příměří mezi bojujícími stranami, připadá Den válečných veteránů. Česko i celý západní svět vzpomíná na vojáky, bojovníky, hrdiny minulé i současné. Stoleté výročí bude spojeno s velkým zájmem o tyto historické události, pořádáním kulturních akcí, výstav, konferencí, s množstvím televizních i rozhlasových pořadů a publikací knih literatury faktu. Některé obce a města, i když uplynulo od této historické události 100 let, při této příležitosti zřídí pomníky. Jako třeba Vyškov.
Na jednání zastupitelstva obce jsem vystoupil s návrhem na vybudování pomníku padlým v I. světové válce, potažmo obětem všech minulých válek. Tato věc „ležela na stole“ již 2 až 3 roky, ale a nastal čas se rozhodnout. Předpokládané umístění bylo na veřejném prostranství, pozemku obce (asi 2 x 2 metry) s tím, že k vybudování pomníku se předpokládalo shromážděním soukromých a veřejných prostředků. Nikoliv tedy veřejných, resp. obecních. Myšleno to bylo tak, že kdo dá, dá a kdo nedá, nedá. Co se však nestalo? V neděli již po vesnici běžela zpráva, že se bude „za půl milionu stavět pomník sudetským Němcům“. A tato kauza žila dál svým životem bez ohledu na realitu.
Do 28. října 1918 jsme byli součástí Rakouska-Uherska (oficiální název Království a země v Říšské radě zastoupené a Země svaté Štěpánské koruny uherské) stejně jako do 31. ledna 1992 součástí České a Slovenské federativní republiky. V katastru obce se obnovují kapličky, křížky, historické dědictví po lidech, kteří zde žili před námi. Většina z nás chce předávat potomkům to co považuje za domov o něco krásnější. Otázkou je, zda se nic z historie nemá opravovat a připomínat jenom proto, že předchozí obyvatelé nejsou našimi příbuznými a v roce 1945 byli odsunuti? Nebo kvůli tomu začneme naopak s bouráním všeho, co připomíná minulost, tak jak je vlastní barbarům a fanatikům? Platí přece zásada o mrtvých jen dobré. Je to jenom prázdné slovo nebo mravní přikázání? To co považujeme za domov, zvelebujeme po materiální stránce, ale měli bychom jej předávat do budoucnosti i s pozitivním poselstvím, nikoliv s nesmyslnou zlobou a záští až za hrob, trvající sto let.
Zkrátka šlo o uvedení 33 jmen padlých v 1. světové válce na desce nebo podstavci pomníku. Podobných památníků jsou stovky a tisíce po celém Česku. Mrtvé, předky odsunutých, tím po sto letech z hrobu nevyvoláme, aby nám sebrali pole a chalupy.
Šlo pouze o pomník, který tak jako cokoliv co aspiruje na umění a je umístěno ve veřejném prostoru, může vzbuzovat diskuse, zda se líbí nebo nelíbí. Osobně bych dal přednost nekonvenční podobě před fádností a sterilitou. Artefaktu, který by se pokusil zachytit hrůzu války a okolojdoucí nutil k přemýšlení. Jeho vlastní obsah, pro toho kdo trochu zná historii a není veden nenávistí až za hrob, však nemohl být nikdy „ideologicky závadný“.
Zastupitelstvo však rozhodlo, že nedá souhlas s vybudováním pomníku na pozemku obce, protože tato věc by prý obec rozdělovala. Když nebyl postaven blízkými padlých hned po 1.světové válce, není důvod jej budovat dnes. Podle názoru zastupitelů bylo válek mnoho a není možné všem stavět památníky. Další argumenty byly následující. Proč stavět pomník lidem, kteří bojovali za jiný stát a jejich pozůstalí vlastně ani neměli radost ze vzniku samostatného Československa. Kromě toho jejich jména současníkům již nic neříkají. Vznikl by také precedens, kdy by se s podobnou žádostí mohli obracet na obec další zájmové skupiny, které by chtěli stavět jiné památníky a zastupitelstvo by muselo rozhodovat, komu vyhovět a komu ne.
Vilém Barák
