Nazval bych osazenstvo ČNB slovem, které se odedávna používalo v naší rodině. Jenže výraz čučkaři zprofanoval jakýsi Miloš Zeman, takže musím použít slovo jiné, nicmochr. ČNB v podstatě bez kontroly užívá svoji moc k naší škodě.
České národní bance (ČNB) se oproti jiným státním institucím dostává jen malého zájmu veřejnosti i odborných oponentů. Moudra, které vytrubuje ze své slonovinové věže stojící zdánlivě mimo systém, si nikdo nedovolí zpochybňovat.
Vraťme se do historie. V letech 1995-2000 pomřely malé banky a korunu všemu nasadil krach hyeny ve světe financí, Investiční a poštovní banky. Zaměstnanci padlých ústavů věděli, že se půjčují peníze nevratně, znali „kouzla“ zakrývající hospodářské výsledky i kolik je v účetnictví nedobytných úvěrů bez krytí opravnými položkami. „Cifršpioni“ z centrální banky však při dohlídkách nic neviděli, neslyšeli, necítili. Sanování bankovní krize si vyžádalo zhruba 150 miliard korun.
Od listopadu 2013 do dubna 2017 centrální banka prováděla tzv. měnové intervence. Doslova z ničeho vyrobila 2050 miliard korun a za ně nakupovala převážně eura. Uměle vyvolaný pokles české měny k 27 korunám za euro měl dopovat exportéry a zabránit zhodnocení, posílení peněz (deflaci). Centrální bankéři vydávali kurs pod 27 korun za euro málem za konec světa. Přitom dnes je euro o více jak tři koruny levnější a nic se neděje. Ztráta ČNB za rok 2022 ve výši 411,8 miliardy korun je jedním z následků minulých měnových kejklů. Samotný prodělek ani jeho výše sice na nic nemá vliv, ilustruje ale, že dnešní „peníze“ jsou naprosto nezávislé na realitě. Jak ostatně v minulosti tvrdili centrální bankéři, intervence lze provádět donekonečna a nekonečným množstvím korun. Proč se potom z vyrobených 2050 miliard korun nezaplatil státní dluh nebo se za ně nenakoupilo zlato? Na konci roku 2019 šlo za tuto částku pořídit 1836 tun. A zlaťáčky se mohly rozdat občanům. Pro představu, Francie pro prohrané válce s Pruskem v roce 1870 v rámci reparací předala vítězi 1617 tun žlutého kovu. Nebo to navzdory siláckým řečem centrálních bankéřů takto nejde dělat?
Měnové intervence mají myšlenkové kořeny v perverzní nauce o tzv. inflačním cílování, podle které je výborné, když jsou peníze znehodnocovány tempem dvě procenta ročně. To ale nemá žádnou oporu v ekonomické vědě. Centrální bance ukládá ústava dbát o cenovou stabilitu, což v dlouhodobém horizontu znamená inflaci 0 procent (sic!). Představme si, jak absurdně by nám připadal plán vlády zajistit určité procento vražd nebo dopravních nehod. A ještě by se ze Strakovy akademie ozývalo, že to pozitivně ovlivňuje zločinnost a silniční dopravu. Nebo koho by těšilo každoroční snížení platu o 2 procenta? Jak se musel cítit doktor Semmelweis, když jeho kolegové přicházeli z pitevny k rodičkám s nemytýma rukama? Viděl ženy umírat na horečku omladnic a věděl, jak tomu zabránit. Stejně zoufalé je sledovat důsledky počínání centrální banky, kterému nikdo neoponuje.
Za období od 3/2021 do 3/2023 dosáhla v Česku složená míra inflace 31,5 procenta. Velký díl viny na tom nese centrální banka, její dlouhodobé nafukování peněžní zásoby a neochota zvýšit základní úrokovou sazbu nad 7 procent. Pro srovnání. Vláda nachystala za velkého křiku občanstva rozpočtové škrty a růst zdanění ve výši zhruba 70 miliard korun. Přitom dnešní úspory domácností ve výši 5,4 bilionu korun mají kupní sílu 4,1 bilionu korun v cenách před dvěma roky. Vlivem inflace zmizelo jakoby „samo“ 1,3 bilionu korun.
Ještě jedna věc je zásadní. Když v roce 2013 hrozilo, že dojde o pár desetinek procenta k deflaci (tedy, že si lidé polepší), došlo k hysterické reakci ČNB. Když dnes řádí dvouciferná inflace, tak nicmochři z centrální banky, i když mají ústavou uloženou povinnost konat, nic nedělají.
V současnosti je více než 60 % firemních úvěrů poskytováno v eurech. Pouze ryze sobecké zájmy členů bankovní rady nezmenšit si rozhodovací rybník a zůstat "důležití", brání v přechodu Česka na euro. Doufejme, že firmy mají dobré kursové zajištění, protože při propadu koruny (její kurs nejde bránit donekonečna) se úvěry v eurech znatelně prodraží. A tak ČNB spolu s vládou svým "nicnedělání" zadělává na další finanční krizi.
Velice málo ekonomů si dovolí mít jiný názor na měnovou politiku než aparát ČNB. Když už, tak mluví opatrně, v mírných náznacích. Důvodem je, že do bankovní rady jsou jmenováni lidé zevnitř ČNB a kandidáti zvenku musí Na Příkopě získat neformální posvěcení. Kam toto zacyklení dospělo ukazuje vyjádření Jana Kubíčka. Pronesl jej v souvislosti se svým nástupem do bankovní rady 13. února tohoto roku. Na otázku: „Tušíte už alespoň trochu, řekněme, k jakému křídlu byste se mohl připojit, nebo co bude to, co budete zvažovat ve chvíli, kdy se bude hlasovat o nastavení úrokových sazeb?“ odpověděl: „Budu vycházet z podkladů, které nám všem připravuje odborný aparát“. Jde o děsivou absenci ekonomických názorů. To může výstupy z útrob ČNB „podškrábnout“ i vrátný, s daleko menším platem.
