V Česku je třeba snížit počet chovaných psů a koček, a to pomocí administrativních překážek a růstu finančního zatížení majitelů. Stát není schopen vymáhat na papíře existující regulace.
Ve Francii má psa 38 procent domácností, v Německu 13 a ve Švýcarsku 10. V Česku žije v 4,5 milionech domácností 2 milióny psů a 1 milión koček. V počtu mazlíčků na jednoho obyvatele zaujímáme nechvalné evropské prvenství.
Stát neklade chovu zvířat žádné překážky, není schopen vymáhat na papíře existující regulace a touto ryze soukromou zálibou jsou zatěžováni všichni občané. Psi jsou všude a s růstem jejich počtu přesáhlo únosnou mez i znečišťování fekáliemi, hlukem a šířením strachu. Samozřejmě každý jednotlivý psíčkař tvrdí, že právě jeho pes poslouchá na slovo, nemočí na cizí domy, neštěká, nikoho neobtěžuje svým přibližováním, výkaly po něm sbírají.... Tyto "osobní přísahy" jsou však hloupost, protože ze statistického hlediska každý z nás nepsíčkařů vidí, že tomu je právě naopak. Proto ta snaha o všeobesné snížení počtu psů.
Pokusím se vysvětlit opomíjený problém strachu nebo přesněji ztráty komfortu bezstarostného pohybu lidí ve veřejném prostoru. Kynologové upozorňují, že pokud se chcete přiblížit k cizímu psovi, máte se napřed zeptat majitele. Naproti tomu, majitelé psů se nikdy, ale nikdy neptají, zda mohou nechat svého psa přiblížit.
Páníček může stokrát opakovat, že právě jeho pes „poslouchá“ a „nic neudělá“. Tyhle průpovídky sice dokážou strhat „blboměr“, ale jeho okolí vůbec nemusí zajímat. Přiblížení, procházení, přiběhnutí psa bez vodítka je lze vnímat jako ohrožení. Například kvůli pokousání v dětství či z důvodu jiných traumatizujících zážitků, z nichž nejsme povinni se zpovídat, ani je vysvětlovat. Rozhodnutí, co představuje ohrožení, je čistě na nás, nikoliv na majiteli psa. Smír mezi psíčkaři a nepsíčkaři je možný pouze za předpokladu, že chov a přítomnost psa ve veřejném prostoru bude pro okolí stejně neobtěžující, jako tažení dubového špalíku na provázku. Tedy žádné výměšky, žádný hluk, pes plně pod kontrolou.
Nemohu si pomoci, tak podstata věci je hlouběji než aby se dala vyřešit odkazem na tolerancí. Je to stejné, jako chtít po ženě, aby respektovala, tolerovala kdykoliv a kdekoliv hlazení po těle od cizí osoby. Když řekne, že tyto praktiky musí skončit, tak se ozve, že je vadná, ať se nechá léčit a že je to úplně normální. Prostě každý člověk má své intimní, osobní, bezpečnostní zóny a není sebemenší důvod, aby kvůli pouhé zábavě jiných (chovů psů) na tyto zóny rezignoval nebo vyvíjel psychickou aktivitu k potlačení nepříjemných pocitů nebo obav. Osobně se psů nebojím, měl jsem jich několik. Jde mi o odpoutání se od komunistického chápání světa, tzn. majetek jiných osob je i můj (mohu poškozovat obecní a soukromý majetek) a jiné lidi si mohu "přivlastnit", tzn. musí snést to co chci já, tedy očuchávání, ometání e okolo i hrozbu.
Vzdálenosti mezi živočichy stejného i jiného druhu jsou pevně dány a dodržovány. Při porušení se výrazně mění chování. Zvíře prchá a pokud je zahnáno do kouta a je překročena jistá mez únosnosti, zaútočí na vetřelce. (zdroj Wikipedia)
Psíčkaři vlastně chtějí, aby jejich jednání (mám na mysli psa a jeho pána, protože ten je dle NOZ za jeho chování plně odpovědný), nepsíčkaři jednostranně tolerovali. To že nepsíčkaři mají vlastní přání, když to zjednoduším, aby se kolem nich neometal cizí pes bez dozoru, je nezajímá. To považují za nelegitimní přání.
Zachytil jsem jedno hloupé přirovnání. Prý má někdo strach z teroristů a také je nemůže uvázat na vodítko. V Česku jsou lidé zabíjeni a mrzačeni psy, nikoliv teroristy. Kdyby se psům věnovala péče odpovídající míře ohrožení a se stejnou hysterií jako v případě domnělého nebezpečí terorismu, nežije v Česku zde ani jeden pes.
Představte si, že proti vám někdo vybíhá nebo „jenom“ prochází s napřaženou pěstí (klackem, nožem) a máte věřit, že dotyčný je „hodný“ a „nic neudělá“. V takovém světě, připraven k okamžité sebeobraně, snad nikdo žít nechce.
Dnes je absurdně označován za „vadného“ (měl by se prý nechat léčit) každý, kdo vyjadřuje nelibost vůči volně pobíhajícímu psu. A nezřídka bývá terčem slovních, ale i fyzických útoků „páníčků“. Pochybuji, že by bylo řešením stále volat policii nebo chodit s šavlí u pasu. To by si člověk vysloužil označení kverulanta či rovnou blázna. A tak v zájmu společenského smíru nezbývá než mlčky snášet obtěžování ze strany psů. Korektnost nadevše, řvát můžete, až se něco stane. Byl bych ale zvědavý, komu ze „psíčkařů“ by se líbilo potkat chlapa s volně pobíhajícím lvem. V principu totiž není rozdíl mezi procházkou s tygry, lvy nebo se psy.
Stále žijeme v lidské, nikoliv v psí společnosti. Jedinou cestou k nápravě je snížit v Česku počet chovaných zvířat, a to pomocí administrativních překážek a růstu finančního zatížení jejich majitelů.
Pokud nechceme chránit lidi před psy, udělejte alespoň něco na ochranu psů před lidmi. Česko je plné množíren. S minimem vody a žrádla jsou psi namačkáni v klecích, kde si navzájem kálí na hlavu. Ve velkém se produkují nemocní mrzáčci vydávaní za čistokrevné šampióny. Jde o zločin postavený na týrání živých bytostí, podvodech, parazitování na okolí a neplacení daní.Snad když bude méně množíren a tedy nižší produkce psů, zvýší se jejich cena a klesne jejich dostupnost.
Madam olizující pudlíčka z tohoto „špičkového chovu“, by určitě nechtěla být dalším životě fenou v množírně, kde každých 6 měsíců musí vrhnout mladé. Přítel pes v tomto případě slouží člověku až do roztrhání těla. Zastavme to konečně.
(vyšlo v MF Dnes 4. září 2018)
