Právo na parkování není základním lidským právem, není zakotveno v Ústavě, zákonech, nikde. Podle zákona o dani z příjmu se zdaňuje i rozdíl mezi cenou obvyklou a cenou zvýhodněnou. Rezidenti by měli svoji výhodu přiznat k dani.
Brněnská radnice připravuje systém rezidenčního parkování, kdy za symbolický poplatek by na území města mohli zaparkovat jen místní. Ostatním by nezbylo než splnit sen ekologistů (ekoteroristů) a začít dojíždět na kole či hromadnou dopravou. Druhou možností by bylo parkovat někde v poli na okraji Brna nebo používat parkovací domy v ceně 30-40 korun za hodinu. Naštěstí stát odmítá poskytnout bezplatně k této akci pozemky na území Brna. Je bezvýznamné, že podobný systém parkování pro vyvolené funguje v Praze. Buď se v hlavním městě oběti rezidenčního parkování nechají bez odporu šikanovat nebo tam mají málo schopné advokáty (Ostatně, jedná se pouze o jednu z mnoha hňupovin, kterými nás konšelé otravují – více Co se mi nelíbí v Brně.
Potřebnost zřízení rezidenčního parkování má odůvodnit městem nedávno Strategie parkování ve městě Brně (odkaz zde ), která se tvoří od roku 2011, podle které zde chybí 132 tisíc parkovacích míst. Při jejím bližším zkoumání zjistíme, že se jedná o statistické fabulace úředníků a absurdita tohoto revolučního tvrzení plyne z nemožnosti odpovědět na prostou otázku: „A kde v současnosti parkuje těch 132 tisíc přebytečných automobilů?“
V prvé řadě zastupitelé již dávno měli udělat pořádek v záboru veřejného prostranství a uvolnit tím plochy k parkování. Na ulicích se nacházejí různé bedny, skládky materiálu, …. Také zábor komunikací při prováděných opravách komunikací trvá ze strany městských firem neúměrně dlouho, skoro jako za socialismu.
Na parkovacích místech stojí nádoby na odpad, což mimochodem provokuje vytváření divokých skládek přímo na ulici. Některé místa Brna vypadají a z hlediska hygieny jsou stejně nebezpečná jako zákoutí Bombaje. (Popelnice v ulicích, kolorit Česka ).
Zcela běžné je také získávání parkovacích míst svévolnou instalací mechanických zábran a zneužívání vyhrazeného parkování pro postižené. Nezapomínejme, že vyhrazené parkování blízko středu města přijde zhruba na 30.000 korun za rok. Přitom není jisté, zda vyhrazené parkování bylo zřízeno rozhodnutím úřadů (nebo si někdo vystřihl z plechu značku a kyblíkem barvy namaloval parkovací místo), zda nárok trvá, zda nezanikl v souvislosti s odstěhováním či úmrtím. Pokud existence vyhrazeného parkování nebude ověřitelná na webových stránkách města, z velkou pravděpodobností se jedná o podvod. Podle neoficiálních údajů z ministerstva dopravy, je v Česku množství parkovacích míst pro zdravotně postižené třikrát vyšší než v celém Německu, které má ovšem skoro osmkrát více obyvatel. Je otázka, zda se nepodobáme Řecku, kterému se tak rádi vysmíváme za přebujelý a zneužívaný sociální systém.
Věci by pomohlo, kdyby úřady měly vyhrazené parkování pro služební automobily (určitě ne pro soukromá vozidla svých zaměstnanců jak je tomu u Povodí Moravy, s.p. na ulici Dřevařská, kde si tato firma zabrala na ulici dalších 26 míst pro parkování soukromých vozidel zaměstnanců k 45 další, které se nachází v areálu - Proč státní zaměstnanci parkují soukromými vozidly zadarmo na veřejných plochách) pouze do konce pracovní doby. Mimo pracovní dny a v době od 17:30 do 7:30 by parkovací plochy měly sloužit všem občanům. Na území Brna se nacházejí vhodné proluky, na kterých by po dohodě s majiteli mohl magistrát zřídit dočasná parkoviště (například roh Koliště a Milady Horákové, proluka mezi Kolištěm u Vlhkou u křižovatky s Cejlem). Jenže to by musel magistrát něco dělat, jednat majiteli a podobně. Proč by to úředník dělal, když může sedět v kanceláři a nedělat nic navíc?
Je směšné číst ve Strategii parkování ve městě Brně o tom, že prominentní systém má vzniknout kvůli tomu, aby nedocházelo k divokému parkování na přechodech pro chodce, chodnících, v křižovatkách a na zeleni. Místo okamžitého trestání pachatelů se má institucionalizovat diskriminace mimobrněnských řidičů. Městská policie s nedovoleným parkováním v podstatě nic nedělá. Po městě by mělo neustále kroužit 20 či 30 týmů rozdávajících pokuty a hlavně provádějících odtah. Jedině okamžitým trestáním i drobných přestupků zákona jde zlepšit bezpečnostní situaci ve městě a motivovat majitele automobilů k zřízení vlastních parkovacích stání. Není pravda to co tvrdí zpracovatelé Strategie, že hustá zástavba bytových a rodinných domů neumožňuje budovat vlastní parkování. Lidé mají vjezdy, dvory, předzahrádky, vše mohou přeměnit na parkoviště, je na nich jak si poradí. Nebo si nemohou auto bez zajištění parkování kupovat. Proč by se ale namáhali když, konšelé na úkor někoho jiného vše zařídí.
Jestliže se právo rezidenčního parkování má vztahovat jen na osoby s trvalým pobytem, bydlištěm či místem podnikání ve městě Brně, jde o naprosto zcestnou ideu. Úředně zapsaný trvalý pobytu vůbec neznamená, že se dotyčná osoba na daném místě zdržuje a také jí nedává žádné právo k blízkým parkovacím místům na veřejném prostranství. Úředně zapsaná adresa dává právo volit a být volen do obecní samosprávy a platit poplatek z odpadů. V podstatě se jedná o technický údaj udávající příslušnost k soudu a finančnímu úřadu. Lidé mohou mít formálně uvedený trvalý pobyt po celém Česku přitom bydlí v Brně. Buď se nechtějí přehlásit nebo ani nemohou. Naopak ti, kteří se v místě trvale zdržují, bydlí zde nebo pracují, tak nebudou moci zaparkovat. Naopak ti, kteří mají trvalý pobyt v Brně, ale nebydlí zde, tak se zajisté výsady parkování nevzdají a svoji výsadu prodají jiným. Ostatně celý systém rezidenčního parkování je jedním velkým korupčním korytem, kam se vyvolení mají přijít obsloužit.
S rezidenčními kartami to dopadne stejně jako s výjimkami pro vjezd do středu Brna a na pěší zónu (Proč používat MHD když máte vjezd do pěší zóny). U nich také není zřejmé kdo a proč jej jejich držitelem, každý kdo má v Brně „gule“ tak má výjimku a vedení magistrátu odmítá zveřejnit údaje (samozřejmě bez jmen, jen značku, pro jakou adresu, od kdy do kdy). Odpor k zveřejnění těchto údajů, skladba automobilů pyšnících se výjimkou i způsob jak jsou používané, resp. zneužívané (vynucení vjezdu a stání v místech úplně mimo na výjimce zapsanou provozovnu) zavdává podezření, že tyto "fermany" jsou přidělovány nekalým způsobem.
Není důvod, aby trvalý pobyt, či v úředních dokumentech zapsané sídlo provozovny nebo firmy vytvářelo jakýsi „blízký vztah“ k danému místu, bylo důvodem pro zvýhodňování jedněch a diskriminaci ostatních. Právo na parkování není žádným základním lidským právem, není zakotveno v Ústavě, zákonech, prostě nikde. Argumentace, že je třeba zvýhodnit obyvatele s trvalým pobytem v Brně, protože zde platí daně je lichá. Velká města získávají podle rozpočtového určení daní vyšší podíl daňového příjmu na obyvatele než malé obce. Ad absurdum, tedy spíše ti co v Brně nebydlí by měli mít přednost v parkování jako kompenzaci za větší daňový příspěvek pro město Brno.
Systémem rezidenčního parkování by se vytvořila nepřiměřená nerovnost občanů, které nejde ospravedlnit racionálními důvody a dosavadní soudní rozhodnutí se tímto stěžejním problémem zabývaly pouze okrajově. V reakci na zřízení "modrých zón" by ostatní města a vesnice v Česku měla vyhlásit také rezidenční parkování, kdy rezidenty budou všichni kromě Pražáků, Brňáků a obyvatel dalších měst, kde je zavedeno toto diskriminační parkování. Odstavné parkování pro nerezidenty by se zřídilo za vesnicí u hnoje a doprava by byla 2x za den na vlečce traktoru.
Vyvolení rezidenti získávají větší šanci zaparkovat, i když nikoliv na konkrétním místě, ale pouze v určité oblasti. Ostatně, takto je i odůvodňován záměr zřídit rezidenční parkovací zóny. Jak už bylo řečeno, vyhrazené parkování za rok stojí v průměru 30.000 korun za rok a pro rezidenty by bylo k mání za nějaký směšný poplatek několika stokorun.
Podle zákona o dani z příjmu se zdaňují i nepeněžité požitky, resp. rozdíl mezi cenou obvyklou a cenou zvýhodněnou. Toto zná každý, kdo používá služební mobil, automobil či pobírá zaměstnanecké výhody. Z tohoto plyne, že „zisk“ by měli rezidenti přiznat k dani z příjmu.
Rezidenční parkování přehrává problém a náklady na bedra daňových poplatníků. Precedens může i v malých obcích vést k absurdním scénkám. Místní rodák přijde obecní úřad a řekne: „Starosto, koupil jsem si auto. Nemám kde parkovat. Dělej s tím něco. Podívej se na Brno, zřiď rezidenční zóny.“ Jakoby parkování bylo novým základním právem, které je obec povinna naplnit. Ovšem jenom pro občany s tím správným zápisem v občanském průkazu.
Řešením je, aby si každý, kdo pociťuje potřebu, koupil za plnou cenu vyhrazené parkování. Ostatně hlavní zásadou uplatňovanou ve Vídni (jak ostatně v Strategii uvádí její autoři) je, že město není povinno zajistit parkování pro soukromá vozidla a obyvatele. Dále je nutné donutit majitele nemovitostí zřídit parkování na vlastních pozemcích jakou jsou dvory, průjezdy, předzahrádky. Autoři Strategie vůbec nepočítají s individuální odpovědností lidí, pouze akceptují jejich neochotu vyvinout nějaké úsilí. Brněnští byrokraté si v případě parkování vybrali místo postupného, složitého a konfliktního kultivování poměrů, cestu Velkého čínského skoku.
Vilém Barák
