Emanuel Macron a Olaf Scholz, ignorují realitu, vyjádření Kremlu, rezoluce Evropského parlamentu i parlamentů národních států o teroristickém počínání Ruska. Opakují politiku appeasementu, která nevedla k míru, ale naopak k válce.
Francouzský prezident Emmanuel Macrona 3. prosince v rozhovoru pro francouzskou televizi uvedl, že v rámci jednání o ukončení války na Ukrajině bude potřeba dát Rusku bezpečnostní záruky. Již dříve upoutal pozornost úvahou, aby „Západ neponižoval Rusko“. Mezitím pokračuje v telefonátech s Vladimírem Putinem, kterými ruského diktátora legitimizuje před domácím publikem i v zahraničí. Od Ukrajinců si tím vysloužil přezdívku šílený telefonista.
Reakce světa na sebe nenechala dlouho čekat a vesměs šlo o hlasy, že naopak okolní státy potřebují záruky před agresivitou Ruska. Macronovy úvahy jsou stejně absurdní, jako návrh diskutovat o bezpečnostních garancích pro Al-Káidu. Možná kdyby se chtěli tito teroristé vzdát, ale jinak kdo a proč by měl nějaké garance poskytovat? Co kdyby se západní Spojenci po vylodění v roce 1944 zastavili v půli Francie a začali mudrovat o zárukách pro Hitlera? Jediné, co Putin může dostat, je jistota spravedlivého procesu před trestním tribunálem třeba v Haagu (nebo kde bude umístěn). Macron při svém chrlení nápadů naprosto pominul rezoluci Evropského parlamentu označující Rusko jako stát podporující terorismus. Tohle vůbec nejde dohromady. Vysvětlení hledejme v historii. Francie je emeritní velmoc, která již padesát let moc neznamená. Macron se ale považuje za Napoleona a myslí jako Putin. Pro oba existují pouze velmoci, které si dělají co chtějí a ostatní státy, tedy i Ukrajina, svoji suverenitu odvozují od jejich libovůle.
Institut pro studium války (ISW) vyhodnotil vyjádření ruského prezidenta Vladimira Putina na ruské Radě pro lidská práva (7. 12.2022) jako přípravu na dlouhou dobyvačnou válku s cílem obnovit v nějaké formě někdejší carské impérium se závěrem, že s Putinem není o čem jednat.
Pro připomenutí, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov označil požadavek na stažení ruských vojsk z Ukrajiny za nerealistický a podle mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova placení reparací nepřichází v úvahu.
No a v posledku je zde vyjádření mluvčího Kremlu Dmitrije Peskova k návrhu Spojených států k jednání o Ukrajině. Na začátku prosince 2022 prohlási: "Co v podstatě řekl prezident Biden? Řekl, že jednání budou možná jedině poté, co Putin z Ukrajiny odejde. To nepřichází v úvahu, speciální vojenská operace pokračuje".
Zhruba ve stejné době, zřejmě koordinovaně s Emmanuelem Macronem, německý kancléř Olaf „Hokynář“ Scholz na bezpečnostní konferenci v Berlíně pravil: „Musíme se vrátit k dohodám, které platily po desetiletí a byly základem míru a bezpečnosti v Evropě,“. Vychází prý z představy, že není možné vytvořit udržitelné mírové uspořádání v Evropě bez Ruska, a to musí být zapojeno do procesu jeho budování.
Tak takhle určitě ne. Nevymažeme z mapy Severní Koreu, ale to neznamená, že budeme respektovat co si přeje a „zapojovat ji" do procesu mírového uspořádání světa. Rusko svými činy prokázalo, že nechce žít v míru. Nezbývá, než je silou vyhnat z Ukrajiny a vytvořit kolem něj „cordon sanitaire“. Ostatně, v roce 1919 jej k izolaci bolševického Ruska navrhoval zřídit francouzský prezident Georges Clemenceau. A na jak dlouho? Než přestane být nebezpečné.
Co měl Scholz na mysli zlověstnými slovy „vrátit se k dohodám, které platily po desetiletí“? Znamená to předání zemí bývalého východního bloku zpět pod kontrolu Moskvy? A vymění kancléř Scholz za „mír a bezpečnost“ i východní část Německa? Je načase, aby se premiér Petr Fiala i unijní ministr zahraničí Josep Borrell veřejně zeptali obou pánů, jak to mysleli. Už jenom kvůli jejich umravnění.
V případě Francie a Německa se možná jedná o dočasný exces politiků nacházejících se shodou okolností ve vrcholných funkcích. U Macrona plyne z pýchy zatemňujícímu rozum (trefná slova Teodora Marjanoviče v jeho komentáři), u Scholze z proruské orientace jeho mateřské Sociálnědemokratické strany Německa. Pokud ano, demokratické volby mohou vše změnit. Co když to ale lepší nebude? To už větší šanci na nápravu má Maďarsko, kde Rusi v roce 1956 lidové povstání rozjezdili tanky. Po odchodu Viktora Orbána se určitě vrátí mezi normální státy. U dvou největších zemí Evropské unie si nejsem tak jist. Emanuel Macron a Olaf Scholz, tito Édouard Daladier a Neville Chamberlain současnosti, udělají vše, aby nemuseli pro druhé nic dělat. Opakují politiku appeasementu z let 1935-1939, která nevedla k míru, ale naopak k válce. Přitom ani nemají kuráž říci nahlas „necháme Ukrajinu padnout“. Místo toho ji rdousí planými sliby, sabotováním zbrojních dodávek a diplomatickými ranami do zad. Otázka, zda můžeme být v dlouhodobém horizontu s Německem a Francií členy jednoho spolku, Evropské unie, je dnes zcela na místě.
(článek vyšel v MFDnes 17. prosince 2022)
