Justice je nejlépe fungující státní institucí v Česku

Justice představuje v principu nejlépe fungující státní instituci v Česku. Kdyby byla ze strany ministerstva spravedlnosti řádně řízena její administrativa (a posílena), byla by ještě lepší.

U soudu nemohou vyhrát obě strany a proto polovina účastníků řízení bude odcházet vždy nespokojena. A ti co jsou exekuovaní, nejsou spokojení vůbec s ničím, nejen se soudy, ale i s vládou, režimem….. (Úvěry jsou jako droga, Nedělej dluhy, nebude exekuce)

Tento fakt nemění nic na tom, že justice představuje v principu nejlépe fungující státní instituci v Česku i když vždy je co zlepšovat. Tohle si dovolím říci po zkušenostech s účastí (tak jak to plyne z mé profese) ve stovkách soudních sporů a znalosti průběhu tisíců řízení, a přestože vedu spor ve věci odškodnění za průtahy soudního řízení, neb jeden ze soudů nařizoval exekuci 7 let a 7 měsíců. (Mimo jiné po podání odvolání dvakrát neodeslal spis nadřízenému soudu a nechal jej 2 roky ležet v kanceláři).  

Díky kvalifikovaným odborníkům s rozsáhlou praxí a systému rozhodování v několika instancích (které si mohou navzájem oponovat), se justice v naprosté většině případů, někdy pravda klopotně a zvolna, dobere k rozhodnutí (judikátu) ladícímu s obecným vnímáním spravedlnosti.

Oproti tomu v důsledku všeobecného volebního práva může ve vládě a v parlamentu sedět každý. Kromě toho, legislativní proces žádnou vyšší logikou spravedlnosti neřídí, protože ten kdo se cítí povolán tvořit pravidla, žádná pravidla nad sebou neuznává. V jednom kotli se míchají vládní předlohy zákonů, lidová tvořivost 281 poslanců a senátorů spolu s návrhy lobbistů. Výsledek vypadá (a dopadá) jako když pejsek s kočičkou vařili dort. Ale nezoufejme, taková je demokracie.

Politiky (ale i veřejnost) nezajímá, jak justice skutečně funguje. Myslí si, že ji znají skrze divoké internetové diskuse exekuovaných voličů, historky svých různě (ne)schopných advokátů a rady „šíbrů“, kteří sami mají problémy v insolvencích nebo civilních či trestních věcech. Hlavně ale, nezávislí soudci představují jedinou autoritou, před kterou i politici musí sklonit hlavy. A to je pro ně naprosto nesnesitelné. (O neochotě politiků podvolit se je článek zde).

Proto vítají sebemenší příležitost justici před veřejností pomluvit a oslabit, v Česku, Polsku, Maďarku stejně jako ve Spojených státech. Donald Trump vzkázal na twitteru, že: „ názor takzvaného soudce ….je směšný..“. (Směšné jsou naopak jeho názory, neb prohrál i u odvolacího soudu). Miloš Zeman dehonestoval soudkyni po prohře ve sporu o existenci bájného článku Ferdinanda Peroutky „Hitler je gentleman“. ČSSD vydávala rozhodnutí soudu ve sporu se Zdeňkem Altnerem div ne za justiční spiknutí. Nejdál zašel zhrzený Jiří Paroubek (kdo by nevěděl, jde o bývalého předsedu vlády za ČSSD v letech 2005-2006), který ve snaze vyvinit se z kauzy Altner, ve veřejnoprávním rozhlasu tvrdil, že Česko není právním státem. Ministr spravedlnosti Robert Pelikán klidně řekne, že „justice se netěší nejlepší pověsti“ nebo útočí na svůj vlastní resort slovy o „exekutorské či insolvenční mafii“. Je to stejně urážlivé, jako kdyby ministr průmyslu Jan Mládek nazval horníky „zbytečnými uhlokopy“ a ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík lékaře „chamtivými bílými funebráky“.

Žádný opravdový manažer nemůže říci, že jeho podřízení jsou neschopní. On sám je totiž za vše odpovědný a má povinnost věci měnit k lepšímu. Robert Pelikán se evidentně nepovažuje za součást justice, domnívá se, že stojí nad ní, mimo ni. Funkci ministra však nedostal pro uspokojení svého ega, ale aby sloužil občanům.

Z těchto příčin každý zásah politiků do chodu justice probíhá podle zásad „o ní bez ní“, "na myšlení jsme tu my" a "pozor na náš zpytavý zrak a trestající paži". A nejlépe, když pod rouškou „reforem“ justice získá větší vnímavost k tzv. politickým souvislostem.  

Z průběhu žalob proti státu podaných v souvislosti s průtahy řízení je zřejmé, že ministerstvo spravedlnosti nezajímají propastné rozdíly v délce řízení u jednotlivých okresních soudů a nijak je nepomáhá řešit. V roce 2015 spory v civilní oblasti trvaly (ve dnech) takto: Brno 783, Chomutov 720, Břeclav 571, Nový Jičín 155.  Podle všeho, každý okresní soud i každá kancelář v jeho budově si věci dělá po svém. Pikantní také je, že přehlednou mapu soudních průtahů nepublikuje server ministerstva spravedlnosti, ale soukromý web (www.mapaprutahu.cz). Jsem si jist, že 90 procent rychlosti vyřizování věcí na soudech je dáno odlišnou kvalitou organizace práce a nikoliv stále dokola opakovaným nedostatkem personálu.Jak ale ministerstvo motivuje opozdilce dotáhnout se na nejlepší? Vědí vůbec o tom, jak na tom jednotlivé soudy jsou? Jak pomáhá soudům s metodikou vedení spisu, školení personálu či technicky. Zdůrazňuji, že tohle všechno jde provádět bez zasahování do nezávislosti soudů.

a) V advokátních kancelářích se dnes u správy velkého počtu případů využívá detekce ze stránky Justice, sekci InfoSoud, kde jsou evidovány všechny fáze soudního řízení. Pokud je prodleva mezi některými úkony nepřiměřená, automatická hláška na toto upozorní a je možné učinit příslušné procesní opatření – např. urgenci. Jenže to by předpokládalo chování úředníků ministerstva spravedlnosti na úrovni soukromého sektoru. Tedy vytvoření software pro hlídání, nasazení a vyškolení personálu na soudech a provádění kontrolní činnosti. Ono je více problémových věcí v řízení tohoto resortu.

b) Například nelze z jednoho místa zjistit pro určitou osobu všechny soudní spory  vedené v celé soudní soustavě. Bylo by to potřebná informace např. při insolvencích, dědických řízeních, pronájmech a jakýchkoliv majetkových transakcích (prodej, koupě). Existuje sice místní příslušnost, ale při podání žaloby k místně nepříslušnému soudu (schválně nebo omylem) se žalovaný o věci dozví třeba za 2 roky – OS Vyškov.

Dalším krokem pro zlepšení služeb občanům by byla možnost jako u CÚZK objednat si službu sledován, tzn. při výskytu nového řízení by přišla hláška.

c) Datové schránky by se měly otevřít pro doručování všem subjektům.

d) V exekučním řízení by měl být k dispozici elektronický spis na jednotné celostátní platformě, jako je tomu při nalézacím řízení na InfoSoud.

e) Prodej nemovitostí v exekuci by měl být jednotou, standardní metodou uveřejňován, a to pod hrozbou neplatnosti exekuční dražby. Ostatně je otázkou, proč veškeré dražby soudů, soudních exekutorů, finanční a celní správy nejsou přehledně uveřejňovány na jednom místě.

f)  Dalším návrhem (snad se prý připravuje) je centrálním registru dluhů (včetně ZP, ČSSP, finanční a celní správy), kdy žalobu by muselo předcházet (stejně jako dnes výzva k zaplacení adresovaná dlužníkovi), oznámení dluhu do registru (třeba 30 dnů před žalobou), opět s možností sledování změn.

Zvláště dnes, kdy za špatné prověření bonity věřitel v režimu zákona o spotřebitelském úvěru pocítí citelnou "sankci", tak je špatné, že se poskytovatelé úvěrů nemohou dostat k informacím v různých registrech, ani na dluhy státu.

Současně by se tímto odbouralo účelové tvrzení dlužníků, že o dluzích neví.

g) Měřítkem úspěšnosti, pracovitosti i odborné erudice soudce je počet rozsudků potvrzených odvolací instancí a rychlost řízení. Tato čísla, stejně jako počet gólů, nahrávek a asistencí v NHL nejde politicky „okecat“ a právě nejlepší soudci by měli postupovat vzhůru justičním systémem. Opět můžeme jenom spekulovat, proč nejsou ministerstvem spravedlnosti publikovány tyto údaje, resp. proč není zavedeno bodování?

Ministerstvo spravedlnosti by si vedle boje za zájmy dlužníků, mám na mysli snižování nákladů na porušování smluv redukcí odměn advokátům a exekutorům a prosazování oddlužení bez placení (zde článek o této problematice) mělo najít čas na organizační řízení justice a její posouvání k větší rychlosti a efektivitě.

(ve zkrácené formě vyšlo v MF Dnes 9.února 2017)