Jestliže hodláme mudrovat o tom, že exekuce snižují příjem dlužníků, tak na druhé straně je potřeba k jejich příjmu připočítat peníze, které jim byly poskytnuty půjčkou, úvěrem, dodávkou plynu, elektřiny, vody...….
V dnešním článku Hospodářských novin „Češi jsou chudší, než ukazují statistiky. V datech Eurostatu chybí exekuce a insolvence“ (Martin Biben) je vedena polemika s údaji Eurostatu, podle kterého v žebříčcích sociálního vyloučení a příjmové chudoby patří Česko mezi nejúspěšnější státy. Údajně, kdyby se ve statistickém zjišťování promítly čisté příjmy po exekučních a insolvenčních srážkách, Česko by bylo v podprůměru, někde na úrovni Portugalska. Celkové vyznění článku je, jakoby by se dluhy a následné exekuce i insolvence zrodily z ničeho, jako kdyby spadly z nebe. Jenže jejich podkladem bylo dřívější vyplacení peněz, které si lidé půjčily. Představte si situaci, že někomu půjčíte peníze a on po nějaké době začne skuhrat, že nemá na splácení. Logické je říci mu: „Nedal jsem ti snad 100.000 korun? Vrať tedy co jsi dostal nebo to co jsi za to koupil.“
Za experty jsou ve zmíněném článku vydáváni Daniel Hůle (Člověk v tísni) a Radek Hábl, autor Mapy exekucí, lidé, kteří dlouhodobě věřitele vydávají za padouchy (pomlouvají je) a dlužníky za oběti, které si zaslouží masivní ochranu zřejmě až do stádia, že nebudou platit nic.
Jestliže hodláme mudrovat o tom, že exekuce a insolvence snižují příjem dlužníků, tak na druhé straně je potřeba k jejich příjmu připočítat peníze, které jim byly poskytnuty půjčkou či úvěrem, dodávkou plynu, elektřiny, vody, telekomunikačních, nájemních a jiných služeb i úrok ztracený věřitelem. Pouze sankce, soudní, exekuční a insolvenční náklady snižují příjem, přičemž existuje plno nepravdivých pohádek, jak "moje známá musela kvůli zapomenuté složence na desetikorunu zaplatit 100.000 korun".
V souvislosti v oddlužení v insolvenčním řízení dochází k odpuštění 70 procent všech přihlášených pohledávek (ale zanikají i ty nepřihlášené, když se věřitel nestihne přihlásit nebo o insolvenci ani neví), takže by se měla do příjmu dlužníka připočítat částka v celé této výši. Mimochodem, z daňového hlediska je odpuštění dluhů příjmem, který by měl být zdaněn. Pochybuji, že takto omilostnění dlužníci běží na finanční úřad s přiznáními. Zajímal by mě odborný názor daňového experta, proč by takto obdarovaní dlužníci neměli platit daň z příjmu.
V textu je také použit v souvislosti exekucemi a insolvencemi (jako formou kolektivní exekuce) zcela nepřípadně výraz "vyvlastnění". Exekuce je přitom výkon (vynucení) soudního rozhodnutí, které nebylo splněno dobrovolně a jehož původ vězí v poskytnutí peněz dlužníkovi. Vždyť ten (pravda nedobrovolně) pouze vrací, co předtím dostal. Tak jak mluvíme, tak i myslíme a slovo „vyvlastnění“ použité v souvislosti s exekučními srážkami ukazuje, že autor principiálně odmítání splácení dluhů.
O vyvlastnění bez náhrady jde hovořit jedině v souvislosti s oddlužením v insolvenčním řízení, kdy 70 procent pohledávek zaniká bez náhrady a autorita, která o tomto rozhodla, tedy stát, nic věřiteli nenahrazuje. Vyvlastňován je ale věřitel, nikoliv dlužník. Představte si, že strýčkovi půjčíte 100.000 korun a po 5 letech se vrátí 30.000 korun. Je na tom dostatečně vidět, kdo je vyvlastněn? Věřím, že věc se dostane před Ústavní soud, který rozhodne o nepřípustnosti zániku pohledávek v oddlužení bez náhrady věřitelům.Nejde o snahu vysávat státu, který by měl platit za dlužníky, ale o to donutit jej dluhovou krizi konečně řešit.
Chronické zadlužování nevyřeší sliby změkčování podmínek exekucí a rušení stále větší části pohledávek, ale bránění vzniku dluhům, hledání způsobů, jak odradit lidi od uskutečňování jejich snů za cizí peníze.
