Těžko říci, po všech historických zkušenostech, kde zastánci "revoluce" berou jistotu, že právě jim budou nové pořádky vždy a pořád vyhovovat. Strýc například podporoval komunisty pouze do té doby, než mu sebrali koně a pole.
Naše civilizace již dlouho žije v klidu a míru, někteří se nudí. Stejně jako ten, kdo žije v přepychu stále hledá, čím by podráždil své otupělé smysly, hledáme stále více extrémnější sporty, jídla a „zážitkové zážitky“.
Lze také pozorovat únavu z dodržování pravidel a vzmáhající se odmítání nést důsledky svých činů. Lidé ještě v nedávné minulosti chápali, že zákony a soudy je chrání před zvůlí státní moci, před silnějšími, bohatšími, oceňovali rovnost před zákony. Dnes se naopak projevuje nespokojenost se stabilitou pravidel, s tím, že jsou pro všechny stejná.
Práva relativizovala povinnosti. V demokracii, kde se každý volební hlas počítá, se vytrácí ochota vynucovat pravidla. Psi na volno obtěžující okolí, cyklisté na chodnících, automobily parkující v zákazech, mafiánští taxikáři, svévolné zábory obecního a soukromého majetku jsou pouze špička ledovce opovržení k pravidlům. Skutečný rozsah tohoto problému se projeví v krizi, při oslabení státní moci.
V souladu s již zmíněným přesvědčením „Bůh jsem já“ a „buď vůle má“ se stále častěji objevuje snaha politickou akcí přizpůsobit realitu svým zájmům. Firma prodává domy s byty a tím realizuje své vlastnické právo. Nájemníci však požadují odprodej bytů pro sebe a volají: „Politici, řešte!“. Zadlužil jsem se svým nezřízeným životem? „Politici dělejte něco s mým problémem.“ Zde je třeba hledat důvody poptávky po populismu a rostoucí vnímavosti politiků k požadavkům mas.
K tomu se přidává touha žít hned teď v naprosto dokonalém světě, což vyžaduje, tak jako nesčetněkrát předtím, rozbití stávajících pořádků. Tolerance k nedokonalosti světa a postupná, trpělivá náprava chyb, to vše přestalo být v módě. Ráj na zemi však nikdy nenastane a snahy nastolit dokonalý svět vždy skončily v totalitárním pekle.
Uvědomme si, že naše zloba a snaha vytrestat tzv. establishment dopadne nejvíce na nás samotné. Neplatí, že čím horšího politiky zvolíme, tím hůře bude našim domnělým nepřátelům. Ne, nám samotným se povede hůře. Jestliže se oddáme negativnímu pohledu na svět, naše představy a kletby se začnou samy naplňovat, tak jako kdybychom šeptali přání do kouzelného sluchátka Macha a Šebestové. Zlobou vytrestáme jen sami sebe.
Těžko říci, po všech historických zkušenostech, kde zastánci revoluce berou jistotu, že právě jim budou nové pořádky vždy a pořád vyhovovat. Strýc například podporoval komunisty do té doby, než mu sebrali koně a pole. Potom se s nimi takříkajíc „ideově“ rozešel a rád by všechno vzal (i dostal) zpět. Jenže cesta od demokracie k autoritářství je jednosměrná. Jestliže někomu dáme neomezenou moc komandovat, protože nabízí „všechno pro všechny“, je nevyhnutelné, že nám samotným se výkon vládní moci dříve nebo později přestane líbit. Nejpozději v okamžiku, kdy budeme „zkomandováni“ my sami. Tohle by si měl každý uvědomit, když naprosto nekriticky hodlá fandit "svému" politikovi, sám sobě omlouvá jeho prohřešky, vulgarity, podpásovky.....
Zamyšlení na téma Proč je svět jaký je (následuje díl pátý Internet: všechno dobré je k něčemu špatné)
Díl první - Demokracie zesiluje aroganci blbců
Díl druhý - Přílišné ohledy k blbcům
Díl třetí - Člověk sám sobě Bohem, dítě bůžkem
