Česko potřebuje stejně „tvrdé“ kapky jako Řecko

Tvrdé podmínky obsažené v Prohlášení  eurosammitu z 13.července 2015 vůči Řecku je třeba aplikovat i na Česko. Současný český státní dluh 1,7 bilionu korun nelze splatit. To není politické prohlášení, ale čistá matematika.

Řecká vláda po dlouhém jednání vyjádřila 13. července souhlas s podmínkami mezinárodních věřitelů. Pozornost světa se přenesla k jiným problémům, jako je emigrace, válka v Sýrii. O této zemi nebude chtít dlouho slyšet nejen veřejnost a novináři, ale hlavně vyjednavači Mezinárodního měnového fondu, Euroskupiny a Evropské centrální banky, které řecký premiér Alexis Tsipras a spol. málem dohnali k šílenství. Cítím k těmto diplomatům velký obdiv. Několik měsíců pokojně řešili situaci, která by v normálním životě, kvůli aroganci jedné ze stran, skončila během pěti minut úderem pěstí.

Vývoj Evropy však budou ovlivňovat mýty o příčinách a dopadech řecké krize, jež se dříve či později stanou součástí mainstreamového ekonomického folklóru. Proto je potřeba stále opakovat fakta.

Své problémy si Řeci a jejich politici přivodili sami v 80. a 90. letech minulého století. Jak píše Pavel Kohout: „Vinu nese Andreas Papandreu, otec pozdějšího premiéra Jorga Papandrea a bývalý premiér za Panhelénskou socialistickou stranu (PASOK), který byl ve funkci během let 1981 až 1989 a 1993 až 1996. (Přestávka ve vládě mimochodem připadla na konto voleb prohraných v roce 1989 kvůli korupčnímu skandálu. Během druhého období byl ovšem zestárlý Papandreu spíše ve vleku své mladé dynamické blonďaté manželky, bývalé letušky Dimitry Lianiové.) Než se ujal vlády, státní dluh Řecka v roce 1980 dosahoval hodnoty 22,9 procenta HDP. Do vlády se Papandreův PASOK dostal díky radikální nacionální a socialistické rétorice. Vybičovaný nacionalismus (namířený proti Turkům) v kombinaci se sliby socialistického ráje fungoval jako účinné populistické lákadlo. Povšimněme si, že dnešní Syriza považuje PASOK za krotkou, nerevoluční levici, která prý v zásadě přejala „neoliberální“ ideologii.

V roce 1990 dosáhl státní dluh hodnoty 90,1 procenta HDP. A když v roce 1996 zemřel, zanechal po sobě dědictví v podobě dluhu o výši 112,2 procenta HDP. Andreas Papandreu byl ekonom, který nevystudoval žádnou pokoutní školu, nýbrž Harvard. Ekonomii také učil a na univerzitě v kalifornském Berkeley se v 50. letech dokonce stal děkanem ekonomické fakulty.

(Pavel Kohout, Dvě verze ráje na zemi: Řecko  )

Akademická dráha Andrease Papandrea ukazuje, že ekonomické vzdělání vůbec nezaručuje, že někdo chápe ekonomické souvislosti, disponuje mravní integritou a inteligencí pro správu země. Což potvrzuje i případ Januse Varufakise, bývalého ministra financí řecké vlády za hnutí SYRYZA,  absolventa University of Essex v Anglii, který v devadesátých létech vyučoval v Austrálii na University of Sydney.  Nic z toho by nezaručila ani  Nobelova cena za ekonomii, jak jde odpozorovat z názorů Paula Krugmana na řeckou krizi, dnes hlavního sloupkaře socialistického deníku The New York Times (ve Spojených státech se říká liberálního).

Příčiny krachu prvního a druhého záchranného programu z let 2010 a 2012 vězí nikoliv v „tupých škrtech“, ale v neochotě Řeků reformovat v mezidobí svůj stát (o vlivu mentality na prosperitu zde). Tvrdit, že jejich problémy způsobili věřitelé svými půjčkami je stejné, jako obviňovat znásilněnou ženu, že si za všechno může sama. Prostředky z mezinárodní pomoci opravdu sloužily z velké části k úhradě dřívějších dluhů a Řecku je nedostalo k volnému použití. (Bože chraň, to by teda dopadlo). Ostatně na principu vyrážení „klínu klínem“ fungují všechny dluhoekonomiky, od Česka až po Spojené státy. (Popis snahy protočit české dluhopisy za 674 miliard korun).

Rozdíl byl ten, že na volném trhu řecké dluhopisy nešlo prodat. Výpočty, že Německo vydělalo na problémech Řecka, protože investoři přesunuli peníze do jeho bezpečnějších dluhopisů, se podobají dovozování souvislosti mezi fází Měsíce a snůškou slepic. Německo na rozdíl od Řecka, bylo opravdu v roce 1953 oddluženo, ale v té době bylo okupovaným státem, jehož armáda byla klíčová pro obranu před komunismem. Dnes hospodaří s téměř vyrovnaným rozpočtem a je ekonomického tahounem světa. Naopak Řecko představuje byzantinskou černou dírou, jehož obyvatelé trpí chronickými sympatiemi ke komunismu. Za svoji novodobou existenci zkrachovalo pětkrát (zde) a v případě oddlužení si můžeme být jisti, že se situace za 5-10 let bude opakovat. Odpouštěči dluhu také pomíjí, že někdo by musel škrtnutí dluhu zaplatit. Z důvodu objektivity si v souvislosti s myšlenkou oddlužení dovolím připomenout makroekonomickou strategii, která v roce 1968 kolovala ve formě vtipu po  Československu. „Vyhlásíme válku Spojeným státům, prohrajeme, dostane se nám pomoci i odpuštění dluhů a konečně se budeme mít jako v Německu“. Jediné riziko viděli její autoři v tom, co kdybychom válku vyhráli.

Pokud si již chceme udělat exkurzi do historie, tak v době vypuknutí řeckého povstání 1821 proti Osmanské říši, o antické tradici blouznila pouze řecká diaspora a zahraniční finhelénové (nekritičtí milovníci Řecka). Obyvatelstvo bylo víceméně negramotné, nemluvilo klasickou řečtinou a antické památky považovalo za pozůstatky doby temna panující před příchodem křesťanství. Bylo tvořeno převážně rolníky (jejich život se „točil kolem kostela, hubených žní a stád ovcí a koz“), bandity (klefty) a armatoli či kaposy (tj. donucovači, Řeky nebo Turky vydržovanými příslušníky milicí). V průběhu boje za nezávislost (1821-1827) vedli Řeci sami mezi sebou opakovaně občanskou válku, což spolu s masakry tureckého obyvatelstva (čehož se dopouštěli Řeci) způsobovalo, že zahraniční blouznivci zhnuseně odjížděli domů. Pro objektivitu, masakrů se dopouštěli i Turci. 

Je signifikantní, že po skončení bojů a vzniku řeckého státu, 60.000 lidí z 800.000 obyvatel nově vzniklého Řeckého království nedokázalo snést „vládu Řeků nad Řeky“ a v letech 1834 - 1836 raději uteklo do Osmanské říše.

I když Řeci stráví průměrně za rok v práci 2017 hodin, o 600 více než Němci, nedokazuje to jejich pracovitost, ale neefektivitu. Řecko, krátce a jednoduše, nekapitulovalo před diktátem eurozóny. Mohlo podmínky pomoci odmítnout a jít po svých. Nedošlo ani k popření principu solidarity uvnitř Evropské unie. Hlasovat o cizích penězích jaksi nejde (s výjimkou vnitrostátních voleb), a právě o to se Řeci v referendu 5. července 2015 snažili. Chybně předpokládali, že po jejich OXI kapituluje naopak Evropské unie.

Udivuje mě také, s jakou lehkostí politici a komentátoři mluvili v souvislosti s Řeckem o přechodu k drachně a její následné devalvaci, jako cestě z ekonomické krize. Devalvace však znamená znehodnocení úspor a poškození všech občanů, institucionální loupež na úrovni měnové reformy. Má své vítěze ale i poražené, pachatele, spolupodílníky, poškozené. V žádném případě se nejedná o morálně nebo ekonomicky neutrální krok. Těmto intelektuálům shlížejícím na svět z makropohledu připadají občané a jejich hledání štěstí jako hemžení hmyzu.

Zda si Řeci pod dojmem prožitku z uzavřených bank a návazném polokolapsu společnosti vyhrnou rukávy, nebo budou i nadále na pomocnou ruku plivat a portrétům Angely Merkelové přimalovávat führerův knírek, zůstává ve hvězdách.

Existuje však ještě důležitější věc než spor o „řecké“ mýty. Tvrdé podmínky obsažené v Prohlášení  euroammitu z 13.července 2015 je třeba aplikovat i na Česko, hlavně v oblasti uvolnění trhů zboží a práce, omezení sociálních dávek a důchodů a dosažení rozpočtového přebytku. Sice ve druhém čtvrtletí vzrostl český HDP meziročně o 4,4 procent, ale státní rozpočet bude v mínusu (kromě epizod, kdy omylem se dostane do přebytku).

Alkoholik musí mít po ránu své 2 až 3 piva, aby mohl vůbec normálně fungovat. Úplně stejně jako jakákoliv jiná droga státní deficit, růst peněžní zásoby a devalvace ožebračující občany, udržují iluzi o fungování českého hospodářství. Co kdyby Česko nemohlo hospodařit s každoročním deficitem 100 miliard korun, ale naopak muselo mít stejně velký přebytek státního rozpočtu? Tak jako Řecko, kterému mezinárodní věřitelé předepisovali rozpočtový přebytek 3 procenta HDP. A za těchto podmínek, a kdybychom k neštěstí vlády platili eurem a Česká národní banka nemohla tisknout další a další peníze. Česko by vypadalo přesně jako dnešní Řecko.

Nevím, kterého mezinárodního bankéře v budoucnosti dojmou dnešní řeči premiéra Bohuslava Sobotky, že deficit máme proto, že jeho vláda musí realizovat své priority. Výstižně to řekl Garcia Padilla, guvernér k bankrotu mířícího Portorika:„Ten dluh je nesplatitelný. Tohle však není politika, ale matematika“. Současný český státní dluh 1,7 bilionu korun nelze splatit (rozbor zde), a to také není politické prohlášení, ale čistá matematika.

Politici si přes makroekonomická čísla nevidí na špičku nosu i když nám jimi budou mávat před očima. Svým počínáním ničí ve společnosti poslední zásady slušnosti, jako "dluhy jsou špatné, žít z dávek hanebné, stát slouží občanům". V soukromém sektoru je vedení neschopné dostat podnik do zisku bez milosti vyhozeno. Jestliže ani to nepomůže, zhruba do 5 lety čeká prodělečnou firmu prodej či pohlcení úspěšnějším konkurentem. To snad Andrej Babiš ví. Český stát se nachází již 19 let ve ztrátě, dělá jenom dluhy. Prokazuje naprostou neschopnost i v takových principiálních „maličkostech“ jako budování a oprava silnic (zde), kdy například Rakušanům nezbývá než stavět dálnici A 5 z Wien do Brna s tím, že skončí v polích či nastolení pořádku mezi pražskými taxikáři. Nebylo by proto lepší zajít dál než Řecko a stát se přímo z Bruselu řízenou provincií Evropské unie?

(článek vyšel 20.8.2015 v Lidových novinách)