O Romech. Pokřiveným pohledem.

Přirovnal Romy k medúzám. Ministerský náměstek Novotný dostal výtku a přijde o odměny píše tisk. Čas od času se "problém" s tímto etnikem objeví jak olej na hladině, aby pak vše zase utichlo. Tak "o nich" upustím pár řádků.

Proč pokřiveným.

Nejsem ani sociolog, ani etnolog, nemám v tomhle směru nic nastudovaného, určitě budu vyslovovat názory se kterými bude leckdo nesouhlasit, ale o to přece jde! Mazáním si medu okolo hub a pokryteckým přitroublým přikyvováním, opakováním zažitých klišé se nedá nikam dostat, pokud už snad vůbec máme záměr někam se pohnout!

Brno.

Moje rodné město, kde jsem spatřil světlo světa a kde se taky proměním v popel, jak doufám. Zdejší Romové, Cikáni, Cigáni, Cikórky či Morgoši nebo nevím jak ještě, tvoří komunitu, na kterou se sice občas nadává, ale ve srovnání se severními Čechami, Chánovem, osadami na východním Slovensku zejména, jsou něco jako šlechta, sem tam zahoří nějaký konflikt mezi nimi samými, o konfliktu s "majoritou" se slyší opravdu pomálu, když pominu fakt, že občas řvou v šalině jak utržení, ale to se dá přežít.

Blahořečím.

Burcující titulek v iDnes: "Americká policie zastřelila černocha". Ta úleva! Ta úleva že dobře mířili a nezastřelili nějakého člověka! (Titulkáři v iDnes jsou pěkná pakáž, našeptává mi jeden z trpaslíčků sídlících v mém Já!). A jsem rád za naše cigány. Že je tady máme. A v duchu blahořečím Tomu, kdo nás jimi obšťastnil. Raději sto cigánů než deset černochů, uvažuje hned moje horší Já.

Štolcova

Na této ulici je škola, kde dlouhé, dlouhé roky učila moja skvělá kamarádka, generace Romů prošly jejíma rukama. "Oni jsou takoví chudáci" svěřuje se mi a lituje děcka, která z nejrůznějších důvodů, alkohol, příbuzenská plemenitba, brutální rodiče, přišla na svět s hendikepy, formujícími je někde okolo hranice mentálních dysfunkcí. Když ovšem jde tou ulicí, tak ji děcka nadšeně a hlasitě zdraví, je to přece jejich milovaná učitelka! Ale pozor! Když se jich na konci posledního ročníku ptá, co budete dělat v životě děcka, tak se hned zvedá les rukou, "Sím pančelko, já budu na dávkách!", "Já taky, já taky!", křičí jeden přes druhého. Ano, sociální stát a jeho "blaho" se postaralo o to, že tahle děcka chápou "dávky" jako jedno z počestných řemesel, kterými se lze protlouct životem. Nikdy nebudou schopny uživit samy sebe a to již po několik generací.

Rasizmus

Čert mně bere, když někdo používá tenhle klacek při argumentacích o nehodné majoritě a jejích "rasistických" náhledech na Romy. Či naopak. Nestudoval jsem tolik, ale jedno vím, že Romové zcela jasně a nade vší pochybnost patří do indoevropské rasy stejně jako my a ostatní Evropané a miliardy pravých Indů. Ostatně tam kdysi Romové žili a nějak s nepohodli, tak je odtamtud exkomunikovali.

Romové a Vietnamci

Čert mně bere, když se někdo škaredí na Romy, že "jsou tady stovky let" a doposud se "nezačlenili" a argumentuje Vietnamci, co jsou tady krátce a jsou integrovaní jedna báseň (když to trochu přeženu). Nojo! Romové dodnes netvoří něco jako národ v moderním slova smyslu, maximálně jsou svou strukturou spíš jako hoooodně diverzifikované skupiny rodinných klanů. A je proto nespravedlivé, nefér srovnávat je s lidmi, jejichž kulturní tradice činí bratru 4000 (slovy čtyři tisíce) let a prý už před dvěma tisíci let žili v císařství.

Jan Šibík

Chlap, kterého obdivuji, báječný fotograf a filmař. V roce 2015 natočil video v košické městské části Luník IX, která je prý největším romským ghettem v Evropě. No ano je to děs. A mozek se to snaží nějak pochopit, vysvětlit, smířit. Smířit se se zvířátky co si ničí vlastní hnízdo, je mi jich ovšem líto, hlavně těch děcek, ale konec konců vypadají na záběrech docela šťastně a asi by jim mohl leckdo z tohoto pohledu závidět. Ale vím, že tohle jsou úplně jiní cigáni než ti naši, brněnští!

Opálená

Brno. Blíží se poledne, dopisuji mejla a kručí mi v břiše. V duchu vybírám hospodu poblíž firmy, výtah do přízemí, u recepce proskleno do ulice, čeká tam na někoho krásná, opálená žena, navíc v bílých šatech, aby to jooo bylo nápadné! Ale od vidění už ji znám. Spustím: "Paní, vy jste ale tak nádherně opálená, jako ... jako ... jako nějaká cigánka!", vyhrknu a čekám co bude. "Šak já taky su cigánka!", opáčí hrdě a oba se tomu smějeme. No má být hrdá na co. Ano, to opálení se občas traktuje jako argument, bodejť, "majorita"  pokládá  opálenou, tmavší pokožku za estetický ideál, kvůli čemuž sebou plácá po plážích v jižních zemích, kdežto "tihle" jsou krásně opálení celý rok a nemusí nikam cestovat. Závidíme!! :-)

Margit

Ladi!? Ve firmě pracuje jako uklízečka, pěkná žena máme k sobě blízko, ale zas až tak ne. Ladi, potřebovala bych tak na měsíc pučit pět litrů. Moje srdce souhlasí, Šajlok v mozku divoce protestuje. Nakonec srdce zvítězilo. Podepíšu ti, co budeš chtít, fakt ty prachy potřebuju, takže mám podepsanou směnku a pět Masaryků mizí v kapse její zástěry. Měsíc uplynul a světe div se, vrátila!  A já se poplácávám po rameni za chrabrost, že jsem Šajlokovi nepodlehl.

Co dál? Řešení?

Jděte se vycpat s řešeními! Situace je již vyřešena, prostě to bude jako to je. Situace v Brně je v podstatě v pohodě, chápu ovšem nájemníky, co mají Romy za sousedy, to není med. A severní Čechy a tamto Slovensko, to je jiný kafe! Nemají a nebudou mít svého Komenského, Buddhu, Masaryka, natož praotce Roma, který by jim jako už národu dal mantinely, pevné rámce chování, etiky a co dalšího. To chybí a nebude. Asi bych zrušil různé začleňovací neziskovky, ty si Romy úzkostlivě pěstují a petrifikují v aktuálním stavu, aby i příští rok, za pět let byla potřeba "začleňovat", a mohli volat "vyloučených lokalit nám přibývá!". A zkusil bych Romy zrovnoprávnit v tom smyslu, že bych si je dovolil pokládat za bytosti schopné uživit samy sebe, tedy trochu utáhnout sociální štědrost státu. Kdo nepracuje, ať nejí, říkal kdysi kdosi!  Aby byli oni sami za svůj život zodpovědní, jak je zvykem u lidí. V Brně chodí krásně oblíkaní, vybavení, nepropijí to, neprohrajou (většinou), ale snadný výdělek bez nutnosti vlastního přičinění má zhoubný vliv na každou komunitu natož tuhle, o které se dá vyslovit domněnka, že tam někde něco není úplně v pořádku. Přišli na svět vybaveni trochu jinými archetypy sociálního chování. Aspoň část z nich by to přimělo, možná! uchopit do rukou pevněji otěže vlastního samostatného života.  Ale zdá se mi, že stát to vzdal a raději si je pěstuje jako někdo jiný akvarijní rybičky, aby Brusel moc neřval.