Deník z Če-chanu Den 7 - Švestky na návsi

To jako vážně, že my máme švestky (rozuměj chlupatý, rozuměj policajty) rovnou za domem a vy si jezdíte po republice, jakoby se nechumelilo? Jedna známá dneska jela z Budějovic do Prahy na výlet. 

Ani jedna kontrola… Kamarádi volali, že jezdí z Litoměřic do Prahy normálně, právě byli na cestě do Liberce. Takhle - říkali, že policajty ni armádu ještě nikde neviděli. Tak nevim, připadám si pak jak blbec, když dodržuju, co se dodržovat má a ostatní nemusí.
 

Mně nevadí, že někdo jede do Prahy, já si připadám vlastně jak blázen, že něco tak samozřejmého já se svojí rodinou nemůžu. Mám zase takové ty své pochybovačné dny. Říkám si, fakt tohle všechno stojí za to, abychom zachránili několik tisíc lidí? Jaké následky všechna ta opatření, bezmoc a beznaděj bude mít na těch deset miliónů, kteří nemůžou normálně žít? Je tohle ještě život? Nechci se rouhat, protože jasně - jsme zdraví, máme teplo, máme co jíst, máme bezpečný domov. Ale něco podstatného jakoby chybělo. Jakoby člověku toto nestačilo… Nám chybí radost, naděje, víra v budoucnost, smích… Jakoby se bez těchto zdánlivě obyčejných věcí nedalo normálně žít. Jak člověk pozná, že ještě žije?

Prý teď umírají na covid mladší ročníky, už to nejsou jen staříci nad hrobem, už to jsou i třicátníci. Hovoří se o britské mutaci. I moje sestra zná mladého muže, který na covid opravdu umřel. Hm… Napadá mě myšlenka, jestli ti mladí nám nezačínají umírat, protože tady prostě nechtějí být. Protože v tomhle se prostě moc být nedá… 

V Praze demonstrovalo proti opatřením několik stovek lidí. Poslali na ně těžkooděnce. Pár jich zpacifikovali. Viděla jsem na fotce ženu, krásnou, mladou, hezky oblečenou, jak se válí na zemi a klečí na ní policajti. Pacifikují ji. To jako vážně? Myslím si, že demokracie není něco, co se dá kdykoliv odložit, když se to někomu hodí. Demokratické principy musí platit v jakékoliv době. I když tu řádí virus a máme 1728 osob ve vážném stavu.
Dneska mě poprvé napadla myšlenka, že odsud odjedeme někam, kde se budeme moci nadechnout. Jsem hodně velký patriot, jsem ráda doma, mám ráda naší zem a mám ráda, že tady každému rozumím, mám ráda náš dům a naši zahradu. Mám ráda náš normální život. Ale tohle všechno mi připadá už nějak za čarou. Bylo by ovšem kam jít?
Říkám si, jak se asi tak dřív poznalo, že do vsi přišla epidemie? Předpokládám, že tak, že lidé začali umírat na nějakou neznámou nemoc. Dneska je to jiné. Dneska nám to řeknou v televizi, v novinách. Nechci se rouhat, ale ani u nás na vsi se žádné drama nekoná... Už před rokem říkali, že to nejhorší teprve přijde. Teď jsme o rok dál, následky ekonomické i na duších jsou nevyčíslitelné a kolovrátek zase jede... to nejhorší... bububu!.
Abych nezapomněla, taky máme v širší rodině úmrtí. Jedna prateta, 77 letá, šla na očkování (nevím, která z vakcín to byla), cestou se navíc prochladla. Pak kašlala krev a měla teploty. 14 dní po očkování jí našli doma mrtvou. Další dvě pratety na očkování už nepůjdou.