Deník z Če-chanu Den 69 - Kosočtverec

Sedm žen, tenké i tlusté, mladé i těsně před důchodem, mámy i nemámy, každá odjinud, každá jiná a přesto nás tolik spojuje. Nikdy jsem si nemyslela, že si budu rozumět s holkama. A navíc tolika najednou. 

Máme partu, kde se můžeme svěřit se svým trápením, sdílet radosti, nová poznání a uvědomění a hodně se nasmát. To všechno bez obav z odsouzení nebo pomluvy. Navíc na sebe nemachrujeme, na nic si nehrajeme. A to je hodně vzácné, zejména mezi náma matkama. Moc si toho cením. 

Víc jak půl roku jsme se nesměli sejít. Chrlíme na sebe své příběhy, zážitky a trápení.

Ředitelka mateřské školy vypráví o tom, jak se vypořádala s testováním a rouškama. Že testy fungují i s vodou, zjistila poté, co hned na první exemplář omylem (zkuste si to s rouškou a zamlženejma brejlema, žejo!) vylila lahvičku s roztokem určeným pro 50 dávek. Pro testování vytvořila dětem a rodičům decentní zástěnu a co se děje za ní, nekontroluje. Tyčinky stačí prý i poslintat. Roušky nosit nehodlá, je přece zdravá. A nebude do toho ani nikoho nutit. Obdivuju její statečnost, přála bych si víc takových ředitelů. Říkala, že její svědomí je čisté, zařídila se tak, aby se za sebe nemusela stydět. Ale. Popisuje svou hodně těžkou pozici. Oficiálně musí plnit nařízení shora a i když si rodiče budou stěžovat, nemůže nic dělat. Nikdo s ničím nemůže nic dělat. Ani ředitelka. Zvláštní zjištění. Se svou milovanou prací chtěla nedávno seknout. Online školka? To si jako dělaj pr...l?
Další, učitelka v jiné školce, pořád bojuje s nařízeními, neuvěřitelně jí vyčerpává psychický nátlak a každodenní zbytečný stres. Už přestala nosit respirátor na zahradu a odmítá ho mít i při práci s dětmi, prckové jí nerozumí, když nevidí pusu. Ve školce si osvojují správnou výslovnost a to huhňuhuhňu prostě není. Nechápe, proč je potřeba náhubku, když jsou všichni pravidelně dvakrát týdně testovaní. Ostatní zaměstnanci poslouchají nařízení a nepřemýšlí o nich. Některé kolegyně už jsou očkované. Úplně poprvé v životě teď měla dvakrát do měsíce menstruaci. Jednou slabou, co přišla dřív než obvykle a trvala asi 12 dní a druhou po 10 dnech, už normální. Hodně jí vystrašilo, když se pak dozvěděla o podezření, že... kdo čte můj deník, ví...
Mluvilo se i o tom, jak jsou lidé v jejich okolí pod hrozbou vyhazovu z práce "motivováni" k očkování. 
Hlavně samozřejmě řešíme vztahy. Několika různými příběhy se prolínalo jedno společné téma: Že pořád omlouváme blízké, kteří se k nám nechovají právě dobře. A hledáme vinu v sobě. A snažíme se a snažíme, až konečně v šedesáti pochopíme, jaký jsme byly krávy. A že nemáme pokaždý vyběhnout ochotně zachraňovat někoho, kdo si zvládne pomoct sám. 
Odjíždím vždycky s bolavou hlavou. Ale spokojená a nasycená. Co jsme si s jednou kamarádkou nestihly říct, dopovídaly jsme cestou domů, alespoň po telefonu. 
V minulém, pražském životě, kdy jsem žila v čísle 13 ve starém činžáku naproti parku, jsem mívala nejlepší kámošku Hanku. Bydleli jsme pár bloků od sebe. Tak jsem jí šla vždycky vyprovodit ke dveřím. A povídaly jsme dál. A povídaly. A tak mě šla doprovodit ke dveřím. A protože jsme si nestihly všechno říct, šla jsem jí vyprovodit... 
V současném, jihočeském životě, jsem dlouho hledala podobnou kámošku. Co bych si s ní naprosto ve všem rozuměla, mohla se na ní spolehnout, všechno bychom spolu mohli podnikat. Nenašla jsem. Nezbylo než smířit se s tím, že některé věci už jsou zkrátka pryč a nevrátí se a že kamarádky s velkym K holt už mít nebudu. A pak jsem nehledala a nic neplánovala a objevil se kosočtverec.
Sedm žen, tenké i tlusté, mladé i těsně před důchodem, mámy i nemámy, každá odjinud, každá jiná a přesto nás tolik spojuje...
Covidu zmar!