Deník z Če-chanu Den 68 - Nemít zdraví? Vadí!

Mám dvě pošty, na který se fakt bojim chodit. Třeboňskou a Budějovickou. Jsou tam totiž děsně protivný báby. Posledně mi jedna odmítla poslat balíček s knihama, protože do něj dokázala strčit prst. To jako vážně?

Šla jsem domů díru zalepit a rozhodla se, že už tam nepáchnu. Ale dneska mě okolnosti donutily a světe div se, všechny obálky tentokrát prošly a bez ponižujícího šťourání. Navíc paní byla podezřele milá. Ovšem, vyděsila jsem sama sebe novým poznáním. Neustále se třesu, že mě někdo seřve. Chovám se u přepážky jako potrhlá babka, která neví co kde má a snaží se odezírat z hypotetických úst za respirátorem každý pokyn, aby ho co nejrychleji a nejlépe vyplnila.
 

"Huhňuhuhňu?" Respirátor + přepážka + ruch velké pošty = vůbec nevim, co řiká. "Neznám správnou terminologii, ale poprosim tu levnější variantu." Nezlobí se, neřve, tak jsem snad trefila odpověď. U druhého balíčku se ozve: "Taky ekonomicky?" Říkám jo a doufám, že to je opravdu ta levnější verze. Ale klidně i připlatim, hlavně když se na mě nebude zlobit. Přemýšlím, kdy to začalo. Byla jsem taková už před koronou? Nevím. Bojím se pošťaček, úřednic a nesnášim policajty... Cítim fyzický odpor, když vidim jet policejní auto. To jsem to dopracovala. 

Kubík si našel nejlepšího kamaráda na světě, jezdí teď k němu každý pátek. Mají to doma samozřejmě mnohem hezčí než my, jejich maminka je samozřejmě mnohem hodnější a narozdíl ode mě klukům dovolila jet s otevřeným okýnkem... Celý týden se nemluvilo doma o ničem jiném a každý den se odečítal, kdy už konečně bude ten pátek. Jela jsem chlapečka našeho vyzvednout a byla pozvána na čaj, tak jsem mohla konkurenci dobře omrknout. Né vážně, jsou moc fajn. Kuba je tam jak doma, což mi názorně demonstroval, když si otevřel lednici a za vydatného povzbuzování maminky, ať si vezme, co chce, si nonšalantně nechal nalít kolu. Tak nevim, neudělala jsem chybu ve výchově? 
Kamarád je úplně úžasnej, v minulém životě byl určitě vědec. Všemu rozumí, vše nazývá naprosto precizně správnou terminologií. Mamču si vybral nejlíp jak mohl, protože na jakoukoliv jeho otázku zná přesně definovanou odpověď, je učitelka. "Nejradši mám reprodukční systém, teto". Povídá mi a vysvětluje nad ilustrovanou publikací, co se jak jmenuje. "Schválně hádej, která atomová elektrárna je moje nejoblíbenější? Temelín." Pak ještě skládal model molekuly alkoholu atd. atd. S Kubou tvoří naprosto dokonalou dvojici. Oheň a voda, černá a bílá, větší opaky abyste pohledali. Ovšem výborně si rozumí. Úplně je vidim jako dospělý chlapy. Dlouholetí přátelé. Jeden rozcuchanej, věčně mimo, řešící nějaký závažný vědecký problém. Druhej taky rozcuchanej, věčně v pohodě, neřešící naprosto nic. Nerozlučná dvojka. 
Díky klukům jsem najednou pochopila, proč jsme jako lidé rozdělení na dva tábory. Větší, přesvědčený o tom, že jsou tu viry, na ně nasadíme očkování, budou přípustné ztráty a nad nemocí zvítězíme. A menší, vyděšený naprostou bezcitností těch, kterým je jedno, co důsledky takového snažení způsobí. Zjevně žijeme každý v jiném světě - materiálním a filosofickém.
Materialista má nějaký úkol a vymyslí cestu, jak tohoto úkolu dosáhnout. Dosadí do rovnice neznámé a vyjede mu výsledek. Součástí rovnice jsou i nějaké ty mínusy, to už k tomu patří. Filosof se rozplývá nad každou rozkvetlou kytičkou, ale zároveň je hluboce dojat jednotlivým lidským příběhem. Dotýká se ho utrpení každé bytosti, je zaměřen více na pocity a dojmy než na tvrdá fakta a argumenty, ty mu přijdou nepodstatné. Né, že by se o ně nezajímal, ale je ochoten kdykoliv o nich znovu a znovu začít pochybovat. Nejsou pro něj pevně dané. Vždy nakonec dojde ke starému okřídlenému: "Vím, že nic nevím.". Je zaměřen na proces. Oproti tomu materialista ví naprosto přesně, jak věci jsou a je zaměřen na výsledek. Pandemická opatření u nás řídí matematici, epidemiologové a virologové - ptáčci sedící na materialistické větvičce, kteří dostali za úkol likvidaci viru. 
Zatímco filosof se bude o teorii placaté země zajímat proto, že chce poznat argumenty druhé strany, materialista jednoznačnou blbost zamítne už dopředu. 
Když zadáte umělé inteligenci snížení produkce CO2 na planetě, najde nejefektivnější cestu a svého cíle dosáhne, i kdyby měl Zemi zbavit největšího producenta a znečišťovatele - člověka. Jasnej materialista. 
Vypadá to, že se blíží konec mého deníku. Brzo by mělo dojít k jakémus takémus návratu do "normálu".  V pondělí se otevřou obchody a druhé stupně škol v rotačním systému - třídy se ve škole střídají - týden doma, týden ve škole. Přesné podmínky otvírání a jak a kde se bude člověk muset testovat, ještě nevíme. Dokonce ani nevíme, kdy budeme zase moct pořádat semináře a co budeme muset splňovat. Ale to už není nic divného, to už je normál. Můj původní záměr byl, psát dokud to neskončí, dokud se svět nevrátí do původních kolejí, ale nalijme si čistého vína, tenhle vlak už frčí jinudy. 
Dneska jsem se dozvěděla dvě zprávy. Jednu krásnou a nadějnou a druhou smutnou a beznadějnou. Když člověk nemá zdraví, nemá nic. Ámen.
Covidu zmar!