Deník z Če-chanu Den 6 - Opět brzdíme

Dneska je sobota, fakt jsme měli náladu vyjet si s dětmi někam do přírody, na výlet. To se v posledních měsících ještě dalo... Teď už jsou výlety mimo obec zakázané. Nejeli jsme nikam, stejně byla děsná zima, že... 

Říkám si, že naše děti, až jednou vyjedou do města, budou dávat tramvajím cukr, jak se posměšně říkalo o buranech (rozuměj těch, co nebydlí v Praze), když jsem byla malá. 
Zkrátka, nebudou vědět, jak se mezi lidmi chovat. Protože už strašně dlouho vlastně mezi lidmi nebyly. Už dlouhé měsíce jsme měli dovolené jen výlety do přírody. S nikým se nepotkávat, s nikým nemluvit, s nikým se nesdružovat. Jestli jednou na něco lidstvo vymře, tak právě na toto. Na to osamocení... Člověk je tvor společenský, bez svého společenství nemůže dlouhodobě přežít. 
 

Pozoruju na sobě něco jako sociální fobii. Jsem už doma s dětmi v podstatě asi 14 let, jsem zvyklá být doma. Ale přeci jen mě občas pustili ven... S mužem jsme pořádali semináře a přednášky a jezdili po republice. Byli jsme mezi lidmi a měli jsme hodně zařizování. Nenudili jsme se. Zvládala jsem dělat hodně věcí najednou. A najednou nemusím nic. Jen škola, uvařit a být. Když mám pak zajet třeba na poštu, je to už dnes pro mě velká akce. Už nedokážu zvládnout hodně věcí najednou. Nic a nikam se mi nechce, všechno mě zatěžuje. Říkám si, jestli budeme schopní navázat tam, kde jsme skončili... Jestli to nezapomeneme. Protože myslím, že jo. 
Když se pak někde ocitnu mezi lidmi, neumím se s nimi bavit, jsem plná pochybností o sobě, najednou se neumím chovat. Řeším, co jsem řekla a neřekla, a co jsem říkat neměla. Není mi mezi lidmi dobře. Člověk ztrácí ten cvik, tu sebejistotu. Než pandemie začala, vrátila jsem se po letech ke kytaře. Podporována pár skalními fanoušky, kteří mě zaslechli hrát u ohně, jsem se odvážila postupně zpívat i pro 50 lidí na přednáškách mého muže. Stálo mě to hodně psychických sil, veřejné vystupování jsem si předtím nedokázala představit ani v nejdivočejších snech. Moje sebevědomí se budovalo krok po krůčku. Půjde ještě navázat, vrátí se to? Nebo je moje hraní pryč jednou pro vždy?
Míra dneska volal pár kamarádům, jak se mají. Všichni jsou na tom tak nějak podobně. Jsou osamělí a mají toho dost. Jedni kamarádi si stěžovali, že jejich dcery nemůžou hrát tolik milovaný tenis. Říkám si, jak jim to pak půjde... Jde udělat jen tak pauzu? Jak bude vypadat kondice nadějné tenistky, která byla zvyklá každý den trénovat a teď sedí u počítače a jde jen jednou denně na vycházku do lesíka? Dá se všechno v životě dohnat? Nevím... Naše Bětka hraje na příčnou flétnu. Dechové nástroje mají mezi ostatními velké specifikum. Já můžu chytit kytaru do ruky po roce, budou mě bolet prsty, ale zahraju. S flétnou je to jinak. Jak chvíli nehraješ, ztratíš nátisk a musíš se ho pak učit znova, od začátku. Do příčné flétny totiž normálně ani nefoukneš, to se musíš dlouze učit, aby to znělo a aby to znělo navíc tak, jak má.
Včera jsme poslouchali paní ministryni Maláčovou, její resort je práce a sociální věci. Povídala zajímavou myšlenku. Veškeré náklady pandemie prozatím nesly hlavně rodiny s dětmi, průmyslu se za ten rok pandemie ekonomicky více nedotkla. Když se teď začalo mluvit o omezení obřích podniků - o povinném testování - takzvaní "kapitáni" českého průmyslu se pěkně ozvali a začali prskat. Připadá mi, že tady se zavřeli doma zkrátka ti, kteří se dali doma zavřít snadno. Naše vláda moc dobře ví, koho si nechce naštvat - dělnickou třídu - protože to jsou lidé, kteří by dali svou nespokojenost pěkně najevo. Zatímco my jsme doma a trpělivě krachujeme. Co mě asi teď tíží nejvíc je to, že přišla doba, kdy se schválí jakékoliv opatření. Ať je sebevíc hloupé, nespravedlivé a nedomyšlené. A přesto se s tím nedá nic dělat. Bojím se, že jsme si nějak příliš rychle zvykli. Že jsme příliš poslušní...
Taky paní Maláčová povídala, že po pandemii bude muset někdo všechny ty náklady zaplatit. Mám takové neblahé tušení, že to budeme zase my. 
A abych nekončila pesimisticky - ministr zdravotnictví Blatný má i dobré zprávy - denní přírůstky nově nakažených prý dosáhly pomyslného stropu. Pandemie brzdí, drastická omezení pohybu zabírají. Po kolikáté už?