Deník z Če-chanu Den 44 - Prostě vymřem

Už jsou venku výsledky včerejších testů. Ministerstvo oficiálně omezování škol zdůvodňuje tím, že patří mezi nejpočetnější ohniska Covidu. Tak tedy nevím, ze 34584 testovaných dětí je pozitivních 15. To mi nepřipadá jako ohnisko.

Při ceně testu 79 Kč (berme to jako cenu minimální, protože u nás stát obvykle nakupuje tak trochu dráž než normální lidi) jsme na nákladu 182142 Kč za jednoho pozitivně odchyceného. To testování mi připomíná fejsbukovou reklamu, tam taky nasolíte spoustu peněz a nic moc z toho nemáte. Ale samozřejmě, nejsem epidemioložka, do práce machrů na kočírování pandemie globálních rozměrů nemám co kecat. 
 

Říkám si jen, že teď už se bude hůř obhajovat nutnost omezovat provoz škol s argumentem, že je to tam samý nakažený, když není...  Jsem fakt zvědavá, jak z tohohle vybruslej... Protože oni zas vybruslej, tím jsem si jistá... To budou piruetky! Nový pan ministr rozpačité výsledky první testovací akce pohotově okomentoval tak, že přesně takový záchyt čekal. Je spokojen, ale přesto vyjednává o možnosti testovat naše malé bezpříznakové přenašeče spolehlivěji PCR testy. A tady už to začíná krapet zavánět pravidelným mozkošťouráním... Jen přes mojí mrtvolu!!!

Četla jsem článek o poměrech u našich rakouských sousedů, byl to rozhovor s češkou, která žije ve Vídni. Mají lockdown, ale až od Velikonoc a vědí, že se nebude zbytečně prodlužovat. Mají zdarma k dispozici jak antigenní, tak i 4x týdně mnohem spolehlivější PCR testy. Venku chodí bez roušek, když dodrží dvoumetrový rozestup, školky mají otevřené a můžou na hřiště, o víkendu výlet do přírody. Celkově mají méně důvodů k remcání, každý podnikatel totiž pobírá 80% příjmů, které vykázal před pandemií a každý zaměstnanec 100%, pokud nemůže pracovat. My jsme ale celkově skromnější národ a štěstí si za prachy nekoupí ani Rakušan, že... my si skromně vystačíme se zlomkem původního příjmu. 

Úplně vás slyším, jak si říkáte: "Když se jí to tak líbí, tak ať si jde bydlet do Rakouska!" Máte recht. Není fér říkat o tom, jak někde něco dělají lépe a hned se tam neodstěhovat... To takhle v časech dávných stála jedna paní v Budějicích před obchodem a rozčilovala se nahlas, že v Anglii by se nestalo, aby bylo v pět odpoledne už zavřeno. I šel tenkrát kolem náš bývalý soused, hodný muž nosící nomen omen jméno Divoký. Každému rád poradil, rád řekl, co si myslí a občas i hodně zprudka. "Tak si běžte nakoupit do Anglie!". A měla to.
Vyrazili jsme si na náš typický covido-auto-šopo-výlet. Jeli jsme na poštu a pak na zásilkovnu a nakonec jsme potřebovali do dmka. A tady to přijde - abychom měli pocit, že máme nějaké ty zážitky, vyjeli jsme si do drogérky až v dalekém Jindřichovo Hradci a cestou zpátky to švihli oklikou přes Chlum u Třeboně. Tyhle jízdy v dobách otevřených okresů máme místo původních randíček (pamatujete? - kávička, večeře, kino, procházka...). Jsou to vzácné momenty, kdy do nás nikdo nemluví, nikdo nic nechce a nemusíme poslouchat hádky našich roztomilých dětiček. Jen my dva a silnice před námi. 
Četla jsem na fejsbuku povzdech jedné kamarádky, že fakt nechápe, proč musí malé děti mít roušku i venku, když se jdou se školou vyběhat. Její syn má astma, fakt jí to trápí. Vůbec se jí nedivím...  Psala jsem jí, že tady na vsi se už pár týdnů na roušky nehraje. Ve městě je ale na všechno víc vidět, je tam víc očí. Ale můžete si oddychnout. Tímhle stylem bude problém s přelidněním rychle vyřešen. 
Neposlušní venkovani prostě vymřou na koroňák. 
Covidu zmar!