Deník z Če-chanu Den 30 - Jarní nádech

První jarní dny jsou po zimě jedním obrovským svěžím nádechem. Na životě na vsi se mi asi nejvíc líbí, že má přirozený cyklus. Projdete si vším. Jarní nadějí, letním užíváním, podzimní nostalgií i zimním usebráním a depresí. 

A pokud tohle celé přežijete a nehodíte si mašli, pak zase přijde jaro. 
Dneska jsme byli hyperaktivní. Mákli jsme si na zahrádce, poseděli na lavičce a pak jsem se vydala projet na kole. Děti mezitím vyrazily samy k rybníku, kde se dokonce i vykoupaly a objevily nového vodního tvora, brouka, co se jmenuje Splešťule blátivá.
 

Za naší Bětkou chodí stejně stará kamarádka. Je zajímavé, že úplně stačí aby přišlo jedno dítě zvenku a hned se všichni tři zabaví a jsou parta a hrají si úplně jinak, než když jsme doma sami. Kuba dokonce džentlmensky opékal starší kámošce buřtík, protože jí se nechtělo. Nejvíc mě baví poslouchat ty dětský řeči... Stříhala jsem v návalu jarní pracovitosti psovi kožich, a tak si myslely, že je nevnímám a bavily se, jako bych tam nebyla. Musím pyšně konstatovat, že mají parádní smysl pro humor... zkrátka, krev není voda...
Po dlouhé době jsme viděli 80 letého souseda, který na konci naší velké zahrady vozil dřevo a když nás zahlédl, jak se sluníme na lavičce, pokřikoval, že se nemáme flákat, ale makat. Chtěl si povídat. Ještě nedávno seděl sám stranou před krámkem, s rouškou na puse, aby se náhodou nenakazil. Teď už si zvykl a zase trůní pěkně mezi chlapama a vypráví o všem možném. Nám si stěžoval, jak má jet na očkování proti covidu až do Budějic, a že se mu teda vůbec tak daleko nechce, že nepojede. Že si myslel, že bude stačit zajít k obvoďákovi. A posteskl si, že za ním ani mladí nezajdou, i když jsou na druhé straně vesnice. Dřív prý chodili. Snažila jsem se mu vysvětlit, že to je určitě z ohledů, aby ho nenakazili, ale nad tím jen mávl rukou. Myslím si, že je přesvědčený, že na něj normálně kašlou.
Taky nadával, že letos byla dlouhá a tuhá zima, že ztopili moc dřeva a kopec uhlí… Ve městě by si člověk nevšiml, tady přesně víme. Vloni byla zima mírná jak velikonoční beránek, ještě nám dřevo zbylo. Teď už má mužík pár týdnů nervy, že zmrzneme… 
Povídala jsem si pak ještě s jednou (jak se to sakra dneska správně říká, když je někdo babka?)... o hodně starší paní. V říjnu jí zemřel manžel, byli spolu 50 let. Je v domě sama, bojí se. V noci nejvíc, ale i přes den se zamyká, aby jí tam nikdo náhodou nevlezl. Čerstvě je po operaci karpálů na pravé ruce. Skoro nic nemůže dělat. A mladí za ní nemůžou, občas zajdou, ale výjimečně. (Však vy víte, z ohledů, aby jí nenakazili...) Je strašně osamělá, říkala, že zima byla fakt krutá. Ptám se jí, jestli má nějaké kámošky. „Mohla bych za kámoškama, ale ještě bych to chytla…“. To vám je tak smutný… Domluvila jsem dětem, ať si s paní vždycky povídají, když jí náhodou potkají… A ony řekly, že jo. Má někdo hodnější dětičky než my? 
Pražáci, co teď vyráží na Velikonoce na chalupy, se prý bojí policejních kontrol. To jsou ty rozmazlenci, zvyklý na velkej výběh. My, venkovský Pepíci, co máme švestky za chalupou, se bojíme už jen tákhle malinko. Opravdu aut nějak přibylo. Jak jsme včera sbírali ty odpadky ve škarpách, už to nebylo jedno za 10 minut, ale docela normální provoz. Kam vy to mezi těmi okresy pořád jezdíte?
Asi už nejsme jediný, koho to přestalo bavit.
P. S. Ségra ve Francii zakotvila ve městečku, které vypadá jako kopie našeho oblíbeného italského letoviska Bibione, ovšem bez pověstných kilometrů lehátek na pláži. Ráj! Dokonce sehnali i práci na vinici, prý když bude majitel spokojen, nechá si je tam klidně půl roku. Plat je 1300 eur čistého. Bydlet budou v kempu. Ty jsou zatím zavřené, ale pilně se připravují na sezónu, jako vždy. Tak uvidíme, co na to covid.