Žijme a nechme žít!

Je to už několik let, kdy jako bych procitla. Nebylo to najednou, ale postupně jsem začala chápat, jak fungujeme my a jak funguje i celý okolní svět. A s tímto novým pochopením od té doby prozkoumávám všechno, co mě potkává, co zažívám. A zjistila jsem, že drtivá většina "pravd", dogmat a pravidel není ve skutečnosti pravdivá, že všechno je tak trochu jinak, než jsem si myslela, než jsem doposud bez jakéhokoliv pochybování věřila. Logicky od té doby všechno důkladně prozkoumávám, zajímám se o skutečnou podstatu věcí a dějů a to, co není pravdivé, potřebné a pro mě funkční jsem začala odhazovat. Učím se poslouchat sama sebe, vnímat to, co doopravdy chci a co nechci, co je mi příjemné a co ne, co je pro mě konkrétně dobré a co není.

A s těmito novými brýlemi jsem byla podruhé těhotná. A zjistila jsem, že to, co jsem do té doby považovala za normální, nutné a nepřekročitelné - prostě přetrpět všechna možná vyšetření, strašení lékařů a "dobré rady", najednou nepotřebuji, nechci, nedělá mi to dobře. Jen mě to stresuje a škodí, nebo mi to prostě připadá zbytečné. A tak jsem je odhodila. K lékaři jsem šla až když jsem doopravdy potřebovala jeho služby, tedy dva týdny před porodem.

Chystala jsem se na porod a zjistila, že do nemocnice prostě nepotřebuju nebo spíš nedokážu jít. Po všech zkušenostech s vlastním porodem i doprovodem ostatních žen jsem jistojistě věděla, že kdybych tam šla, víc by mi to uškodilo než pomohlo. Měla jsem zažité na vlastní kůži, že mi nemocniční prostředí a přístup zdravotníků prostě nedělá dobře. A tak jsem druhou dceru přivedla na svět doma, jen se svým mužem. Byla to doposud nejsilnější chvíle mého života.
Také jsem chodila s dětmi na povinné kontroly k dětské lékařce a zjistila jsem, že ani tam nám to nedělá dobře - všechno to podezírání, vyšetřování, vyhledávání potíží a nemocí, všechna možná varování, předpovědi možných katastrof... Obvykle jsem odcházela vyděšená k smrti s tím, že bude zázrak, když se naše děti dožijí ve zdraví dospělosti. A tak jsem nakonec zjistila, že když jsou děti nemocné, raději je léčím sama - láskou, klidem, pochopením jejich nepříjemných pocitů, možných stresů, které stojí za tím, že jim není dobře. Osobně si nemyslím, že člověk je tím víc zdravý, čím víc chodí k lékaři...

Samostatnou kapitolou je očkování, povinná ochrana proti devíti nemocem, o kterém jsem nikdy neměla důvod pochybovat. Tedy až do chvíle, kdy první dcera měla po jedné z dávek hexavakcíny kašel podobný tomu černému (na který byla očkovaná) a já se začala pídit. A nestačila jsem se divit - nežádoucí účinky vakcinace, prudký nárůst autismu u dětí, různé neurologické potíže občas končící smrtí... tuhle ruskou ruletu na vlastních dětech už prostě nedokážu dál hrát.
Pak nejstarší dcera pomalu dorůstala do školního věku a já začala prozkoumávat naše školství. A opět jsem zjistila, že to věčné porovnávání, hodnocení, biflování, stresování, nucené sezení v lavicích - prostě ochočování - si pro své děti nepřeju. Sama jsem toho měla za dvacet let dost a do školy bych se nikdy nechtěla vrátit. Pro nás v danou chvíli bude lepší učit se doma.
Takhle jsme šťastní, takhle nám to vyhovuje. Žít život podle svého. Má to i své nevýhody, zodpovědnost za svá rozhodnutí nesu zase jenom já, nemůžu se na nikoho vymlouvat ani nadávat. Neříkám, že je to ta nejsnazší cesta, ale já už prostě po jiné neumím a nedokážu jít.
Kolem mě se objevuje spousta dalších takto "probuzených" lidí, kteří už dál nedokážou jen trpně plnit rozkazy a poslouchat. Chtějí žít svůj život podle vlastních představ. Svobodně, s uvědoměním, že když nikoho neohrožuji, nikomu neubližuji, tak není přeci co řešit.
Jenže... nejsme tu sami. Přirozeností člověka je odpor ke změnám. To, co je jiné, co neznáme, máme tendenci odsoudit, eliminovat, potřít... Od nepaměti se přeci vedou kruté války třeba jen pro to, že někdo věří v jednoho Boha a jiný v druhého.
A tak často narážíme...
Na nepochopení, odsouzení, ale k naší jinakosti bohužel přidává své i všemocný státní aparát. Demokracie je přeci vláda většiny a většina tyto naše výstřelky nechápe a nehodlá je tolerovat. Někdo přeci musí chránit naše děti, když my sami toho nejsme schopní a hledíme jen na své pohodlí!

Když roste počet domácích porodů - které nejdou zakázat - objevují se nové a nové zákony, které ho alespoň pořádně znepříjemní. Když roste počet dětí v lesních mateřských školkách, objeví se zákon, který jim nařídí "pohodlí" jako v normální mateřské škole. A tím je zlikviduje. Když roste počet rodičů odmítajících očkování, roste počet náhodných návštěv sociálky a nátlak dětských lékařů. Zastrašování, vyhrožování. Žádná diskuze! Nikdo se neptá proč.

My všichni chceme přeci to nejlepší pro své děti a pro každého z nás je to nejlepší prostě trochu někde jinde. Různorodost je přeci přirozená a žádoucí. Sračí se podívat do přírody. Tam je tolik různých druhů zvířat a rostlin a dokážou žít vedle sebe. Tráva nevyhrožuje a nezastrašuje strom jen proto, že roste výš než ona. Jsou vedle sebe a vzájemně se mohou učit a inspirovat. Respektovat. Bez odsuzování, bez nenávisti, bez nepříjemných pocitů.

Žijeme v nové době, objevili jsme, že se můžeme ze života radovat, že ho nemusíme jen vydržet nebo přetrpět. A to samé chceme i pro své děti. Co takhle kdybychom to začali chtít i pro své sousedy a třeba i "nepřátele"???

Žijme a nechme žít!!!