Jsem šarlatánka!

V posledních letech na jedné straně přibývají různí terapeuté a lektoři. Na straně druhé se oficiální kruhy stále tvrději pouštějí do šarlatánů a varují veřejnost před naivní důvěrou v jejich působení.

K tomuto blogu mě vyprovokoval rozhovor Vybíral: Psychologii čeká velký úklid. Hodně se změní se Zbyňkem Vybíralem, vedoucím katedry psychologie na Fakultě sociálních studií MU. Protože pan profesor přesně reprezentuje ten zmatek, který podle mě kolem "odbornosti" a "šarlatánství" v oboru psychologie panuje.

Pojďme si na začátek ujasnit pojmy:
odborník - ten, kdo studoval a má papír; zaslouží uznání a respekt
šarlatán - ten, kdo papír nemá; zaslouží opovržení

Proč mě toto téma zajímá? Protože já i můj muž jsme v tomto případě pěkně velké potrefené husy. Jdu tedy kejhat...
 

My to víme nejlépe

Jsem přemýšlivý člověk a hodně mě toho napadá a nedávno mě zrovna zaujalo, jak legrační je, když si církev myslí, že má jediný patent na boha. Ten, kdo nechodí (nejlépe pravidelně, každou neděli a ještě navíc i ve středu) do kostela a neodříkává poctivě Otčenáš, bohu nerozumí a nemá právo o něm mluvit. Ať si samozřejmě dělá každý, co mu dělá dobře, ale myslím, že Bůh se musí hodně smát té naivitě a nadřazenosti, kterou tato představa vyvolává.

A stejně naivní pro mě je pojetí psycho-odborníků, že jediný, kdo má právo psychologicky pomáhat druhým a dělat terapie, je ten, kdo deset let studoval a cvičil se podle jejich návodů. Já neříkám, že ten, kdo prošel psychoterapeutickým výcvikem, je zákonitě špatný, ale zrovna tak ani oni by neměli hodnotit ostatní terapeuty a házet je do jednoho pytle. Navíc, když s jejich metodami nemají očividně žádnou zkušenost (nebo alespoň hodně předpojatou).
 

Když to pomáhá...

Protože někde dávno na začátku psychologie začínala přeci úplně stejně. Někdo někdy předpokládám zjistil, že člověku pomáhá, když... a začal se o to zajímat, zkoušel to nejprve na sobě a svém okolí a nakonec po dlouhých bojích a dokazování nedůvěřivým spoluobčanům, z toho vznikla věda. Která ovšem časem zkostnatěla a ztvrdla a začala si myslet, že "všechno, co děláme my, je správně a všechno, co dělají ostatní, je špatně".

Moje zkušenosti s psychologií odborníků nejsou valné, když mi skoro před 20 lety umřela máma, chodila jsem se sestrami k věhlasné pražské psycholožce. Každá návštěva nás stála tisíc korun a nepocítila jsem vůbec žádný přínos. Pamatuji si její jedinou radu, a to, že se mám na mého současného muže vykašlat, že se nikdy plně nerozhodne být se mnou. (Jsme spolu dodnes a klape nám to). Po několika sezeních jsme toho tedy nechali. Pak už jsem jen sledovala seriál Terapie s Karlem Rodenem a výsledky jeho práce mi přišly dost slabé. Přišlo mi, že to, jak pracujeme my, by mělo pro lidi v seriálu zkrátka prostě mnohem větší efekt.

V článku byly zmíněny jako zcela průhledně šarlatánské Reconnection, EFT a metoda RUŠ. Tak to mě dost pobavilo. Protože i s nimi jsme se s mužem samozřejmě za těch několik let "hledání a nalézaní" potkali. A každá z nich určitě funguje a umí i zázraky. Jenže ne na každého a ne vždy. Můj muž ovšem viděl na vlastní oči, jak člověk, který léta nehýbal rukou, měl najednou díky rekonektivní energii svou hybnost zpět. Sama jsem na našich seminářích zažila úžasnou zkušenost s panickou poruchou a jejímu vyřešení během několika desítek minut metodou RUŠ. A to, že díky EFT si člověk může pomoci v různých situacích, by určitě mohli vyprávět ti, co jsou z jejího denodenního používání nadšeni.

I když vůbec nevíme, jak to funguje, funguje to.

A navíc si myslím, že nejsou pro klasickou psychologii vůbec konkurencí, dělají něco úplně jiného. Uzavírat se jiným postupům mi připadá dost škoda.
 

Všechny cesty vedou do Říma...

Každý ať si vybere tu svou... Poslední doba je neuvěřitelná v tom, že jako lidstvo získáváme přístup k metodám a postupům, o kterých se nám před dvaceti lety ani nesnilo. A ony kupodivu fungují, ať už se to odborníkům líbí nebo ne.

Já a můj muž máme své metody, jiné než ty v článku vysmívané. Protože nám zkrátka víc sednou a umožňují nám si v každodenním životě pomoci s drobnými i většími potížemi u sebe a u dětí. A navíc nám pomáhají růst. Vše testujeme na sobě a pak teprve používáme na druhých. Připadá nám hloupé a nesmyslné, nechávat si něco, co tak krásně funguje, jen pro sebe. A hlavně si myslíme, že každý má schopnost si pomoci s drtivou většinou svých problémů sám. Jen musí vědět jak.

A tady narážíme. Nejsme psychologové, můj muž studoval klasickou malbu a já ekonomii. Když chceme pomáhat druhým, měli bychom  se přihlásit na školu, deset let na sobě makat a teprve potom si otevřít opravdickou psychologickou poradnu. Samozřejmě ale jen s metodami, které uznává odborná veřejnost. Ale tady právě narážíme na velkou absurditu.

Už léta na sobě "makám", měním se, učím, leccos jsem na své cestě pochopila. Každý můj den je prací na osobním růstu a psychické stabilitě. Na základě svých prožitků a zkušeností dnes pomáhám ženám připravit se na porod. V rámci přípravy na tuto jedinečnou zkušenost jejich života s nimi dělám sezení (úplně se bojím říct terapie), na nichž řešíme různé obtíže. Ale i zpracováváme traumata, zejména děsivé zážitky z porodnic. A mně to jde, i když na to nemám papír. Umím to. Projdu s nimi původní situaci, často se brečí, zážitek je zastřen mnoha trýznivými pocity a nakonec (někdy až po několika sezeních) končíme velkou úlevou. Trvalou.
 

Ženská podpora

To, co pro ženy dělám, je pro mě velkou zkušeností, pořád se učím. Každá další žena mě učí něčemu novému a zrcadlí mi můj vlastní život. Neříkám, že je to snadné. Prožívám jejich příběh s nimi, mám je ráda a často se kvůli nim i trápím. Ale baví mě to, bere za srdce. Dělám něco, co odborníci nenabízejí a asi ani nabízet nemůžou. To, co jsem sama nejvíce potřebovala a potřebuji - citlivou péči kolem těhotenství a porodu, obyčejné vyslechnutí, popovídání a uklidnění. To pro vás gynekolog neudělá.

Nedávno jsem s Terezkou řešila to, že její miminko je pár týdnů před porodem stále hlavičkou nahoře. Měla si proto jít domluvit termín plánovaného císařského řezu. Hodně to oplakala, chtěla rodit přirozeně. A tak jsme to společně prošli a našli dva hlavní důvody. Jedním byla její vlastní zkušenost, kdy po porodu (její maminka rodila císařským řezem), ji pan doktor vytáhl a držel jen za nohy, hlavou dolů. To jí bylo tak šíleně nepříjemné, že si v sobě hluboko uvnitř uložila zkušenost - "být hlavou dolů je v nepořádku". A její synáček v bříšku tuto zkušenost jen přejal. A druhým důvodem byla její touha, aby její maminka byla více aktivní, aby se za svou dceru při porodu a po něm více bila, aby se za ní postavila a nebyla jen oddanou loutkou, která udělá, co se jí řekne. Z něj vyplynul strach, že to sama nedokáže. Že nebude umět si říct, co potřebuje a co chce a tak se vlastně císařský řez jevil jako "pohodlnější" varianta. Tam je vše dané.

Poplakala si, prošli jsme, co bylo potřeba, nechali odejít hodně nepříjemné pocity a za pár dnů mi přišla nadšená smska, že se miminko opravdu otočilo. Můžete říct, že je to náhoda. Ale já už takových náhod zažila na sobě i na druhých tolik, že by se dalo ještě dlouho vyprávět.
Kdyby chyby

Navíc si myslím, že kdyby postupy, které se zkrátka může naučit opravdu každý, uměla moje maminka, nemusela by poslední léta života přežívat na antidepresivech a v 37 letech zemřít na mozkovou příhodu. Že kdyby je znala moje babička, nemusela v důchodu už jen bezcílně ležet na gauči, moje tchýně nemusela léta brát různé léky na nervy a bolesti hlavy a umírat v bolestech atd. atd.

Jsem hrdá na to, že si umím se spoustou věcí poradit a že můžu pomáhat i ostatním. Jsem vlastně dost hrdá a spokojená šarlatánka.
Umět si pomoci sám

Takže až mě příště začne bolet hlava, zub, nebo moje dítě začne bolet bříško, rozhodně ho neobjednám za čtrnáct dnů k psychoterapeutovi na sezení, ale jednoduše a rychle si sama pomůžu. Projdu nepříjemné situace nebo myšlenky, vyřeším si pocity s nimi spojené a když to nezmizí, vyhledám třeba i odborníka. Třeba i toho psychologa, když už nebudu vědět kudy kam a nepomůže popovídání s mým mužem nebo kamarádkou. A když mě o podobnou pomoc někdo požádá, proč bych říkala NE?

Každý vlastně děláme něco trochu jiného a proto by bylo lepší se vzájemně respektovat a nedělat z lidí nějaká bezduchá snadno oblafnutelná stvoření, která ani nepoznají, že naletěli podvodníkovi. Každý si svůj život žije za sebe a to, co je pro jednoho podezřelé a špatné, může jinému zachránit život. Ať se nám to líbí, nebo ne.