Bezmoc naší civilizace

Pocit bezmoci je podle mě tím nejhorším pocitem, se kterým se můžeme setkat. Když nemůžeme nic udělat, když nemůžeme situaci změnit, zakročit, musíme si nechat líbit něco, co se nám nelíbí, co je nám nepříjemné...

Naše holky se včera vrátily z přespávačky ve škole. Akce se jim moc líbila a opravdu si ji užily, až na jeden zážitek. Byly ho plné, už ode dveří vyprávěly a nedaly se zastavit. O klukovi, který je obtěžoval na dětském hřišti...

Zuzance je skoro devět a Bětce šest. Většina ostatních dětí na hřišti byla prý mladších. Mezi školní děti se tam vetřel cizí sedmiletý kluk od kolotočů, který si usmyslel, že bude pusinkovat kamarádku Adélku. Holčička o kluka zájem rozhodně neměla, jenže to jemu vůbec nevadilo. V ruce prý držel nějakou sklenici a vyhrožoval, že kdo mu nevyhoví, hodí ji po něm. A děti se ho opravdu bály. Navíc prý říkal, že jestli ho naštvou, tak dojde domů pro tátův pásek a nařeže jim s ním. A děti se bály víc.

Cizinec Adélku opravdu pusinkoval, i když nechtěla. Umožnily mu to totiž ostatní děti, některé se přidaly na jeho stranu a kryly ho. Na jeho pokyn zakryly výhled z domečku na hraní, aby si mohl dělat, co chce. Ostatní děti před ním utíkaly, byly bezmocné. Adélka taky, pokaždé, když se snažila utéct, ji ovšem chytil.

Naší velké Zůze se situace rozhodně nelíbila a klukovi nadávala, vysvětlovala mu, že se nechová normálně, že tohle se nedělá. Snažila se Adélce pomoct. Schytala prý i pár facek. A tak došla pro pana učitele. Ten agresorovi přísně vynadal a pak odešel. Situace se opakovala dál... Ptala jsem se Zůzy, proč se všichni nespojili a s klukem nevyběhli. "Báli se". "A jaktože ty ses nebála?". Odpověď byla okamžitá: "Přece se nebudu bát malýho kluka! Byl mladší než já!"

Jsou chvíle, kdy ani já dospělá nevím, co našim zmateným dětem poradit. A tohle je jedna z nich. Mají raději ustoupit a dělat, že nic nevidí? Nebo jim mám poradit, že se mají postavit za slabšího a nechat si třeba ublížit místo něj? Nikdo nikoho přece nemůže pusinkovat proti jeho vůli a je třeba proti takovému fyzickému obtěžování rázně zakročit! To se ovšem v tomto případě nestalo.

Bezmocná civilizace

Tahle drobná, malá (ale pro děti velmi dramatická) situace bezmoci vůči cizí agresi a neurvalosti, mi jen zapadá do toho, o čem už delší dobu přemýšlím. Jak je naše respektující, vždy druhé chápající, omlouvající, západní civilizace úplně bezmocná proti podobnému chování. Neumíme se postavit za sebe, za své zájmy, necháme si všechno líbit. Protože jinak bychom vypadali jako že jsme nesnášenliví, zlí, sobečtí a to se přeci nenosí.

Pozoruju to už delší dobu v různých konflintech a situacích mezi dětmi. Ve školce, kde jeden agresor otravuje, mlátí a obtěžuje všechny ostatní děti... Léta. Na různých kroužcích a zájmových aktivitách... Často se tam někdo podobný najde, se kterým "nejde nic dělat". Učitelé jsou bezmocní, nic nepomáhá. Domlouvají, vysvětlují, nadávají, ale v okamžiku, kdy se nedívají, obtěžování pokračuje. Rodiče se většinou postaví za své nevhodně se chovající děti, na oko je pokárají, ale víc se neřeší.

Nezlobte se, ale kdyby moje děti záměrně škodily druhému, ubližovaly někomu jen tak z legrace, tak to budu vážně řešit. To prostě nelze tolerovat.

Jak v malém, tak i ve velkém

Já vím, jsou to jenom děti... Ale pokud se jim jasně nevymezí hranice, tak z malého násilníka vyroste jednoduše násilník velký. A nebo zkrátka přijde odjinud. Vzpomenete si ještě na novoroční zprávu z německého města Kolína nad Rýnem, kde si podobné útoky ve velkém užily stovky nic netušících žen od nově příchozích žadatelů o azyl? Taky se tam nedalo nic dělat. Co mě trochu děsí je, že až si podobní usmyslí, znásilní si koho budou chtít a naši zastrašení spoluobčané jim snad ještě podrží... Ostatně ani zbabělé chování není vůbec nové, i v naší historii se opakovalo mnohokrát. Za Hitlera, za komunistů...

A myslím, že právě tady je jádro pudla. Ve strachu. Ve strachu tak velkém, že se nakonec raději přidáme na druhou stranu a staneme se spolupachateli. Je to totiž výhodnější, než se statečně postavit něčemu, co by nás mohlo ohrozit.

Co měly děti udělat? Měly se spojit, měly v sobě najít odvahu. Tady se opravdu musí začít v malém. Každý z nás se musí postavit zlu, i kdyby bylo zdánlivě sebesilnější. Musíme přestat hrát hru na strach a konečně jasně a rázně říct ne. NE, takhle se tady chovat nebudeš. Jestli tady chceš být s námi, musíš respektovat, že my se k sobě chováme hezky, neubližujeme si. Protože nikdo nám nemůže ublížit, pokud mu to sami nedovolíme.

Veronika Vojáčková