Téma přirozeného porodu a nakonec i porodu domácího, mě zajímá už víc jak deset let. Tehdy jsem se připravovala na příchod svého prvního dítěte a vůbec nevěděla která bije.
Pomalu ale jistě se ke mně dostávaly informace o tom, že ženské tělo umí porodit a je potřeba ho jen nechat. Tenkrát ještě neexistovaly tolik "ty internety" a informací bylo pomálu. Podporu, ujištění a informace jsem hltala z překladů zahraniční literatury. V našich porodnicích se teprve začaly objevovat první vlaštovky v podobě žen, které měly nějaké představy a přání spojená s porodem - alternativky.
I já byla pro porodníky úkazem, dokonce si dali tu práci s tím, aby mi v kontrakcích vysvětlili, že moje přání porodu bez zásahů a léků je nesmysl a že naše mámy bojovaly za to, aby to vše (nebo snad ještě více) při porodu měly... Ale jinak byl tehdejší přístup zdravotnického personálu vcelku korektní a já svou první dceru přivedla na svět více méně bez ztráty kytičky. Žádné velké trauma se nekonalo.
Ovšem podruhé a potřetí už jsem nedokázala do porodnice jít vůbec. A vzhledem k tomu, že znám mnoho žen, které rodily doma, vím, že drtivá většina z nich to má podobně. Scénář jako přes kopírák - první trauma v porodnici: plno nesmyslných příliš častých vyšetření, nepříjemného nepodporujícího chování personálu, manipulace, minimum respektu a pro dobrý běh porodu tolik potřebné intimity a klidu, dlouhé ležení na zádech v bolestech, aplikace léků s nepříjemnými a nečekanými účinky, zbytečné nástřihy a nakonec tlačení na břicho. Pocity selhání a absolutní neschopnosti porodit své vlastní dítě.
Některé ženy zkrátka neuvěří tomu, že tohle je přirozená součást porodu. Že bez všech těch hrůz to prostě nejde.
Porodníci svoji neochotou měnit zaběhané postupy a občas ustoupit ze svých pevných pozic, sami vytvářejí poptávku žen po porodu v klidném a bezpečném prostředí. A to jim české nemocnice, až na malé výjimky, prostě nenabízejí.
Navíc systém nepociťuje žádný problém (viz. rozhovor s porodníkem Pařízkem na DVTV) a jen minimální potřebu cokoliv měnit. Žen, které si stěžují, je málo. A když je tady někoho málo, jako by nebyl...
Změna k horšímu
Po deseti letech vlastního mateřství, příprav dalších žen na porod a jejich doprovázení k porodu, vnímám velkou změnu. Sice existují místa, kde se s ženami diskutuje, ale těch je jak šafránu. My už dnes v podstatě nemáme kam jít, když si přejeme cokoliv jiného než klasický medikalizovaný, přístrojový porod na zádech.
Většina porodnic se totiž spíše radikalizovala a místo, aby se respekt a úcta k rodící ženě a jejím potřebám stávala větší samozřejmostí, máme tu dva nesmiřitelné tábory - úctyhodné porodníky a všemi nenáviděné a opovrhované "lesany". Porodní plány se nerespektují, ženám je často vysvětleno, že pokud nechtějí dodržovat zavedené zvyklosti, ať si holt rodí doma a nebo ať si jdou rodit jinam. Jenže například u nás na jihu není z čeho vybírat, i porodnice s nejalternativnější pověstí jsou hodně o náhodě a o náladě personálu v daný den. Zkrátka nikdy nevíte, jak se kdo zrovna vyspí a co vám "provede".
České ženy jsou k porodům doma doslova dotlačeny. Počet domácích porodů roste.
Jak z toho ven?
Žen, které budou mít svou vlastní představu o porodu bude vždy minimum. Drtivá většina z nás bude vždy poslušnými pacientkami, které vždy udělají přesně to, co jim pan doktor řekne. Naše úcta v autority je nekonečná. Proto nechápu, proč se zdravotníci brání vyjít vstříc těm několika málo podivínkám, které se na jejich pracovištích jednou za čas objeví. Popravdě naše přání nejsou nijak šokující nebo zvrácená.
Potřebujeme pro svůj porod klid, intimitu, minimum vnitřních vyšetření, odmítáme léky a zbytečné procedury. Potřebujeme rodit v takové poloze, která našemu tělu v danou chvíli bude nejpříjemnější a tedy nejlepší pro hladký průběh. Tím vším také chceme mimo jiné minimalizovat svou bolest. A souhlasíme s tím, že když se objeví problém, přistoupíme i na jeho lékařské řešení.
Vždyť nám jde všem o to samé, přivést na svět své dítě zdravé, spokojené a bez zbytečných traumat.
