God Bless Germany!

Jsem máma tří dětí a v poslední době dost řeším uprchlickou krizi. Mám totiž na mateřské hodně času sledovat všechny ty příspěvky na facebooku a jde mi z nich hlava kolem.

Na jedné straně silně cítím, že jsou to lidé jako my a je jim potřeba pomoci. A na straně druhé člověk slyší o tom, jak se v táborech odehrávají boje, jak tam muslimové bijí křesťany a jak jsou uprchlíci nevděční. Přiznám se, že mám strach, jaká budoucnost čeká naše děti a jestli vůbec nějakou budoucnost budou mít. 

A tak mě napadlo, zeptat se jiné mámy, překladatelky Bory Berlinger, která žije léta v Německu a má informace doslova "z první ruky", jak to v zemi, kde přijali statisíce uprchlíků z různých zemí, z pohledu obyčejného člověka vypadá. A musím říct, že jsem se konečně trochu uklidnila.

Boro, když člověk čte aktuální zprávy o uprchlících, říká si, že se v Německu už bojíte vyjít na ulici. Jak to tam vypadá doopravdy? Potká se normální člověk vůbec s uprchlíkem?
Já se nebojím vyjít do ulic. Spíš mám špatné svědomí, že nepomáhám víc. V novinách obec pravidelně shání pomocníky: například s dodávkou, aby mohli hromadně jezdit na nákup. Co se týče uprchlíků, máme přímo u nás ve městě jednu skupinu, ktera bydlí v tělocvičně střední školy. Jezdím kolem nich každý den. Pár jich posedává venku (už je přece jenom chladno), moc jich vidět není.
Ve vedlejší obci je pak ubytovaná mládež, která je na cestách bez doprovodu. Takže děti od 13 do 18 let. Posílala jsem jim po jedné známé, co s nimi pracuje, oblečení po synovi. Přece jenom neutíkají s několika kufry, a podzim u nás v horách nemohli čekat. Tady je zima i mnichovákům. No a co by kamenem dohodil máme velké jezero, Grosser Alpsee. Tam jsme teď na promenádě viděli dvě skupinky uprchlíků. Jedna seděla s basou piv přímo u promenády. Ano, mladí muži, ano s mobilem.
Ti arogantní a nepokorní, jak nám je média líčí?

Kdybych to chtěla vidět negativně, tak to negativně určitě vidím. Z kolemjdoucích se nikdo nepohoršoval, rodinky s dětmi všeho věku, důchodci a jiní turisti procházeli a nic si z toho nedělali. A my také ne. Kdybych věděla, že se mi konečně podařilo dojít někam, kde mám chvilku klid, kde se můžu zorientovat, kde můžu znova začít, byla bych tak šťastná, že bych opravdu, ale opravdu měla náladu to oslavit.

A na molu jsme pak potkali jinou skupinku. Můj muž je cizím kulturám otevřený, takže je s úsměvem pozdravil. A toho se oni okamžitě chytili, to jim tady chybí. Středoevropané jsou studení čumáci. A mně už i v Rakousku, kde jsem dříve žila, chyběla ta slovanská srdečnost a otevřenost, dokonce už i kolem Prahy mi chyběla. Ono přece jenom čím víc na východ, tím víc srdce... a tím víc temperamentu.

Ti uprchlíci na molu byli ze západní Afriky. Tancovali kolem nás a neustále opakovali God bless Germany (Bůh žehnej Německu). God bless Germany. A fotili se s námi a byli šťastní. Jsou rádi, že jsou tady, že mají klid, že jsme je přijali.

Počkej, ty máš z uprchlíků radost?

Radost? Já měla strach. Zvykla jsem si na tu chladnou kulturu, kdy je vrcholem seznámení podat si ruku. Ale můj muž začal vyprávět o Jamajce, o tom, jak je ta mentalita jiná, otevřenější, živější.  
 

Psalas mi o tom, že pomáháte a pomáháte? Co přesně děláte?
Sleduji dění u mých známých a kamarádek z minulosti, tedy hipíci, alternativci, odmítači systému. Jezdí do uprchlického tábora Traiskirchen a vozí tam plíny a deky. Nosící poradkyně dělají sbírky na šátky na nošení dětí a nosítka a jezdí do táborů dělat zdarma kurzy. Další vaří na Západním nádraží ve Vídni kotle hustých polévek pro uprchlíky. Košér, halal a vegan. A odměnou jim jsou slzy v očích.
 

Slzy vděčnosti?

Ano, vděčnosti. Protože nečekali, že by ta cizí kultura mohla znát jejich potřeby nebo na ně brát ohled.
 

Moc mě hřeje u srdce, co říkáš. Četla jsem si své připravené otázky a celé byly o strachu. Já jsem úplně tuhá strachy, protože si představuju jen to nejhorší...

Strach, to je myšlení chudých lidí, jsem někde četla...ano. Přiznávám, že sousedka má strach. Ale já mám o své holky taky strach, když se nevrátí domů za světla. Mám strach z chlapů, co by jim mohli něco udělat. Můj chlap na to vždycky říká: "Ty je máš tak vychované, že dají více než jasně najevo, co nebudou chtít. A pokud to budou chtít, jak jim v tom chceš zabránit?" A v tom vidím strachy mé maminky. Měla strach, že by se mi mohlo líbit něco, co není v souladu s jejím pohledem na svět. A měla pravdu, je toho dost, co žiju a co by se jí nelíbilo. A teď si představ ty strachy v rodině pana Oty Normálního. Jeho dcera je typicky německy blonďatá. Protiklady se přitahují. Ti jižani jsou krev a mlíko, černé vlasy, černé vousy, chlap jak z reklamy na Marlboro.Tomu se nedá zabránit, že se dcera pana Oty zamiluje do jižana. Klasický němec má vyblité blond vlasy a hnusnou kůži, která ve styku se sluncem rudne. Ale tohle není do rozhovoru, to je osobní intimní názor.

Ty si z toho dokážeš dělat legraci? Mám co dohánět... Vážně, bála by ses stejně, kdyby tam byl tábor Němců?

Bála bych se víc!!!!!! Němec, když si na Oktoberfestu připije, tak není k zadržení, protože si myslí, že je king. Do pivního stanu bych bez muže nedala ani ránu. Teda pokud bych nebyla tlustá a hnusná a nebyla na lovu. Ale vážně, když si poslechneš, jak se daří ženám v rodinách zapadlých někde v horách, tak bys brečela. Německo - jednadvacáté století.

Kde mají podle tebe tedy schované ty islámské radikály, co nás tady nakonec všechny znásilní a podřežou???

Radikála má schovaného každý z nás. V sobě. Každý z nás má strach z vlastní agrese, z vlastní síly. Okolní svět to jenom zrcadlí. Ano. Jsou u nich radikálové. Mají fanatiky. Mají šílence. Ale ty má každá kultura. Když do česka začali po revoluci jezdit první lektoři Angličtiny z Ameriky, jednalo se o průměrného občana? Nejednalo. Byli to dobrodruzi. A a my si podle nich udělali obrázek o Americe: všichni jsou otevření, přátelští, mají zájem na poznávání nových kultur... a to jsme se hodně spletli. Průměrný Američan nemá zájem na zahraničí. NE

Někde jsem viděla nádhernou grafiku, jak zanedbatelné procento ti muslimové v Evropě tvoří. Jasně, zradikalizovat se dá všechno a tohle je prvotřídní materiál. Ale to by to muselo bouchnout už po náletech na dvojčata...

Víš, co se mi pořád nedaří? Najít na příchodu přistěhovalců něco pozitivního. Je tu pro tebe něco, co nám mají říct? Co přinášejí?

Ja to vůbec nehodnotím. Každému mají říct něco jiného. Máš strach? Pracuj se svým strachem. Máš konečně pole, na kterém se můžeš angažovat? Angažuj se. Ale pokud chceš pomáhat světu, musíš nejdřív pomoct sám sobě. Intelektuálně i finančně.

Lidé kolem tebe jsou taky tak v pohodě? Prostě přišli noví lidé, pomůžeme jim a pak uvidíme, co bude dál. Beze strachu???

Nejsou. Máme obchodníky. Máme snílky. Máme aktivisty. Máme odpůrce. Potřebujeme všechny, aby to nakonec klaplo.

Aby co klaplo?

Změna k lepšímu. Vše, co se mi děje, jsem se naučila na osobní úrovni využívat jako změnu k lepšímu. Možná bych si to tentokrát dovolila i zobecnit.

Uprchlíci jako cesta ke změně k lepšímu? Mohla by ses o tom rozepsat?

Všechno, co se děje, může jednotlivec použít buď k sycení svých starých strachů anebo jako výzvu. Když se na ty své strachy kriticky podívá, může zjistit, odkud pocházejí a může se svobodně rozhodnout je neživit. Ale o téhle šanci spousta lidí prostě neví.