Kdo nevěří sám sobě musí slepě věřit autoritám

Všimla jsem si toho už mnohokrát. Člověk, který je v běžném životě inteligentní, rozumný, třeba i úspěšný a sebevědomý, se najednou ocitá na tenkém ledě. Nejvíce se naše ne-sebevědomí ukazuje při střetu se zdravotnickým systémem. Máme nemoc, nebo nějaké potíže a potřebujeme pomoc.

A tak obcházíme různá nepříjemná vyšetření, jíme léky s různými vedlejšími účinky, případně si i necháme aplikovat jinou, někdy dost drastickou léčbu a čekáme, doufáme, že nám bude lépe. Pozoruji tuto léčbu neléčbu u starších členů naší rodiny a z pohledu vnějšího to doopravdy nechápu - protože ať koukám, jak koukám, žádnou úzdravu nevidím.

My ženy to máme o trošku složitější, protože se se zdravotnickým systémem setkáváme i v mládí a plném zdraví. Stačí otěhotnět a už se vezeme... Pokud jsme jenom trochu zodpovědné, chodíme pravidelně k lékaři gynekologovi. A ten je z povahy své profese zvyklý léčit a hledat potíže. A tak to dělá. Neustále nás váží, něco měří, dělá různá vyšetření a testy a my si říkáme: "Ví, co dělá", "Je to potřeba pro zdraví mého dítěte", "Není to zas tak hrozné, to vydržím". A podle naší individuální povahy se s různými těmi novými a neznámými, zdánlivě důležitými informacemi stresujeme více či méně. Často žijeme od vyšetření k vyšetření, s šíleným strachem, že se "něco" najde a své těhotenství se snažíme nebrat tak moc vážně pro případ "co kdyby". A ani se neptáme, k čemu nám vlastně ta různá data jsou, jak moc se v bříšku dá dělat pro případné "vyléčení" našich dětí, prostě jen věříme, že děláme to nejlepší pro své miminko. Že vším tím mu zajistíme dokonalé zdraví.
A pak příjde porod a my jak ovce na porážku jdeme a zase děláme to, co nám všichni kolem tvrdí, že je pro naše dítě nejlepší. Nejsme přeci nějaké podivné alternativky, co si vymýšlejí "bůhvíco" pro své pohodlí, jsme rozumně uvažující, racionální, zodpovědné bytosti. A v téhle hypnóze strachu pak chodíme na všechny ty předčasné císařské řezy, necháme si dělat často i nepříjemná, zbytečná a bolestivá vyšetření, necháme si aplikovat různé chemické látky do těla, o kterých vůbec nic nevíme. Ani se neptáme, nediskutujeme, prostě věříme... A pořád dokola přesvědčujeme samy sebe, že oni vědí co dělají...

Někteří z nás pak chodíme a stěžujeme si, jak jsme to měli všechno komplikované, těžké, případně se zlobíme na lékaře, jak jsou neschopní...

Ale pak...někdy...najednou...příjde bod zlomu. Příjde okamžik, kdy si UVĚDOMÍME, že je něco špatně. Případně, že tohle celé je špatně. A tohle je okamžik, který mě strašně zajímá. Co se musí stát, aby člověk prohlédl, aby se probudil z toho všeobecného celospolečenského sna? Někdy stačí málo, ale často si své prozření musíme pořádně odtrpět.
Slyšela jsem vyprávět ženu o svém prvním dosti zpackaném, dlouhém, bolestivém a traumatizujícím porodu. O tom, jak prostě udělala, co jí řekli. Ta mi právě poprvé popisovala svůj bod zlomu. Celá natěšená dorazila do porodnice, nechala se navléknout do nemocničního mundůru, začali ji vyšetřovat, celá ta porodní mašinérie se dala do běhu a ona najednou cítila, že je všechno špatně.... Ale už nebylo cesty zpět. Svůj druhý porod si už vzít nenechala.
Četla jsem o tom častokrát i v příbězích žen, které popisovaly svůj potrat. Zákrok, pro který se svobodně rozhodly, který se jim zdál jako jediná možná cesta, jim najednou, v okamžiku, kdy skutečně ulehly na nemocniční stůl, připadal nesmyslný a strašně špatný. Často pak rychle znovu otěhotněly, aby svou chybu alespoň v rámci svých možností napravily.
Když nad tím tak přemýšlím, kdy to vlastně došlo mně??? Asi v okamžiku, kdy nám na novorozeneckém ukazovali, jak koupat miminko a celou tu dobu tam doslova "řvala" čerstvě narozená holčička, jmenovala se Anna Veselá a nikdo si jí ani nevšiml. Až (nebo snad díky bohu už) tady mi došlo, co dělala naše Zůza, zatímco jsem po porodu nuceně "odpočívala". Proč byla po třech hodinách na novorozeneckém tak unavená a uplakaná.
Podobné zkušenosti končí velkými výčitkami a sebe-odsuzováním, protože porod nejde vrátit, první okamžiky miminka také ne a život potraceného dítěte samozřejmě už vůbec. Ale je tu jedno velké ALE. Ať už se nám to líbí, nebo ne. My podobné zkušenosti potřebujeme proto, abychom pochopily, abychom procitly... abychom si uvědomily, že svůj život žijeme za sebe a že o svém těle, o svých dětech, o své léčbě nebo neléčbě prostě rozhodujeme samy. Že se máme ptát, zjistit si informace, nenechat se zbytečně strašit a svobodně se rozhodnout, co je pro nás a naše dítě dobré a co ne.
Že to funguje, nám dokazují ojedinělé případy žen, které kvůli úzké pánvi poprvé rodí císařem a podruhé přirozeně a navíc téměř bezbolestně... Ojedinělé případy dětí, které se jakoby navzdory veškerým negativním výsledkům testů narodí zdravé... Ojedinělé případy "zázračných" uzdravení bez pomoci lékařů.

Protože kdo nevěří sám sobě, prostě musí slepě věřit autoritám. A to není zrovna dobrá vyhlídka:)