Opustil mě partner! Můžu si ukrást toho tvého?

V České republice se podle statistik rozpadá více než polovina manželství. Docela diskomfortní situace pro mnohé z nás. Kde vzít a nekrást? Toť otázka...

Tak - a stalo se to i vám, byť jste to nepředpokládali, neplánovali a už vůbec to nechtěli. Prostě jednoho krásného dne přijdete domů a dovíte se zprávu dne :"Opouštím tě!"

Samozřejmě to tak úplně neprobíhá, zpravidla se už před tím doma něco děje. Něco nestandartního, podivného, nepříjemného. Máte pocit, že už partnera nezajímáte vy ani vaše názory, že svůj čas radši tráví mimo domov a domů se prakticky chodí jen vyspat.

Mnozí logicky propadají panice a mají tendence vztah začít zachraňovat. V abnormálně krátkých časových intervalech pořádají kolem partnera tanečky. Ženy vyvařují teplé večeře, vinou se podezřele často kolem partnera jako liány, v posteli mu neodpírají skoro nic, jen aby proboha chlapec zůstal doma. Muži zase velmi rádi pustí chlup za společnou večeři v restauraci, doma kmitají kolem domácnosti, byť standartně chodí kolem plného koše s neskrývaným odporem, ženu vezmou i do hospody mezi své kumpány, což je normálně trestné. Jenže tohle všechno mnohdy bývá zbytečné. Protějšek je již v hloubi duše rozhodnutý. V tomhle vztahu zůstat nechci.

A tak se časem ocitají před rozvodovým soudem, případně - pokud měli rozum a nevzali se, dochází k nevratnému rozchodu.

Podle statistik je nejčastěji uváděným důvodem pro rozchod tzv. neslučitelnost povah a názorů. Vzhledem k tomu, že do manželství či trvalých partnerství se závazky vstupujeme oficiálně kolem třicítky, je na místě otázka - a to jste se proboha předtím neznali? No...když se rozcházíte, stejně je to jedno.

Stojíte před další životní etapou, zůstáváte sami. Aspoň někteří. A co teď? Kde najdete někoho jiného, komu budou vaše chyby a nedostatky vadit méně než tomu předtím?

Časem konečně potkáte někoho zajímavého. Hurá! Má to ale jeden zásadní háček. Je ženatý, je vdaná. Ještě hůře - má nezletilé děti a hypotéku. Přes to přese všechno se do sebe zaláskujete, a to fatálně. Žijete svůj krásný sen, že jednoho dne budete moci být spolu. Opravdově. Se vším, co k tomu patří. Randíte zatím tajně, aby vás nedej bože nikdo neviděl a nepotkal. Jste odhodláni to vydržet, protože jste přesvědčení, že tohle jen ten pravý životní partner pro vás.

Někoho ale už v tuhle chvíli dohání jeho svědomí. Dělám dobře, můžu randit s člověkem, který má doma partnera a děti? Jak to ve skutečnosti doma mají? Chce se vážně rozejít a být se mnou, nebo jsem jen chvilková záležitost pro pobavení? Mám morální právo ukrást někomu muže/ženu? Nedělám to samé, co se předtím stalo mě, jen opačném módu?

Vím, výraz ukrást muže či ženu je zřejmě dosti silné kafe. Za problémy v původním vztahu nikdy nemůže být viněn jen jeden partner, vždy je to oboustranné, ale přesto.

I když to nakrásně dobře dopadne - pro vás, nebojíte se negativních reakcí okolí, nejbližší rodiny, že vy jste ten, který zapříčinil rozpad původního vztahu? Že dostanete negativní nálepku viník?

Nejsem žádný mravokárce ani soudce, vůbec si netroufám tohle jakkoli hodnotit. Jen se v poslední době zamýšlím nad tím, že ženatí muži či vdané ženy by podle nepsaných pravidel měli být pro hledače životního štěstí jaksi tabu. A ono je to vlastně novým trendem?