Muži jako slabší pohlaví?

Mám kamarádku. Je jí sedmačtyřicet. Jejímu muži o dva míň. A prožívají velkou krizi. Zatím spolu. Ale s jakým koncem - těžko říct.

Není tomu zase tak dávno, kdy jsem od ní dostala zprávu. Jak se máš? A já po pravdě napsala, že vcelku dobře. Načež ona mi odpověděla, že se dobře tedy nemá. Že doma je zle. Překvapilo mě to, nebudu zastírat.

Do té doby jsem je měla za ideální pár. Oba poměrně pohlední lidé, pracující v oboru, který je baví. Mají spolu dcerku a taky dům na hypotéku. O dalších hmotných statcích netřeba psát - není to totiž zase tak důležité.

Dospěli do věku, kdy by si většina lidí řekla - tak konečně se máme fajn a můžeme si užívat života. Houby! Přišla krize jako hrom. On začal mít pocit, že všechno je nanic. Doslova. Je mizerný manžel i táta, nebaví ho práce, nebaví ho vlastně nic. Akorát do té hospody nezapomněl cestu. Chodí tam častěji, než je zdrávo. Domů se vrací nad ránem, zmalovaný jak obraz Boží. Následně prospí celý víkend. A tak to jde již několik měsíců.

Ona je z té situace přirozeně špatná, sype se jí život. Ten život, který si vysnila a který milovala. Obyčejný rodinný život. Po ničem víc vlastně netouží. Jen si v klidu žít tak, jak byli zvyklí. V domku, spolu, navždy.

On je prý v depresích, neví, jestli ji má ještě rád, jestli chce zůstat s nimi či odejít, neví vlastně nic. Ona žije v nejistotě, vypadá jako opuchlá nit, zničená, uplakaná, bezradná. Čeká, až se pán tvorstva vzpamatuje, nebo až se vyjádří, jak vlastně vidí jejich další budoucnost.

Protože jejich situace se aktuálně v mém blízkém okolí opakuje podezřele často, přemýšlím o tom, co my ženy děláme špatně. Proč se muži vedle nás stávají nešťastnými bytostmi, s touhou zdrhnout někam jinam. Je úplně jedno, jestli za jinou ženou, nebo jen do jiného bytu.

Vraťme se ale na chvíli do našeho dětství. Která z nás doma neslýchala od rodičů dobře míněnou radu - dobře se uč, ať z tebe něco je! Ať nemusíš dělat to co já, ve fabrice, u pásu, od šesti do půl třetí. A ty chytřejší z nás si tuto radu skutečně vzaly k srdci. Jsou z nás lékařky, vědkyně, právničky, manažerky, političky.

Po určité době praxe jsme se vypracovaly na lepší pracovní pozice. Nosíme domů slušné peníze. Dokážeme se samostatně rozhodovat, téměř vše, co obvykle zastávají muži, si umíme zařídit jinak. Prostě najmeme hodinového manžela.

Proč by tedy muži s námi chtěli zůstávat? Vidí vedle sebe samostatnou ženu, s kterou sice mají děti a hypotéku, ale která je nepotřebuje. Tak to vidí oni. A přicházejí ony deprese a chuť zmizet, prostě nebýt...

Muži mají být v prvé řadě živiteli rodiny a strážci (ochránci) rodinného krbu. Tak byli vychovaní zase oni. Netvrdím, že všichni, ale mnozí z nich ano. A tou svou samostatností jsme jim tuto primární úlohu sebraly. Cítí se vedle nás jaksi do počtu. Přestávají si věřit, ztrácejí motivaci cokoli aktivně konat - protože to stejně nebude pochváleno. Ale oni chtějí být chváleni, adorováni! Chtějí být obdivováni a obskakováni. No...co naplat, nedočkají se. Manželka je bere jaksi samozřejmě.

Je opravdu vcelku obtížné najít odpověď na otázku, jak z té bryndy ven. Vzdát se práce, která ženu baví a naplňuje jen proto, aby se manžel necítil být méněcenným mužíčkem je zřejmě nesmysl. Napadlo mě tedy jediné. Nechme je, aby se zase cítili býti tím ochráncem, strážcem krbu. Nastane-li v domácnosti havárie, nechť to vyřeší on - bez našich dobře míněných rad! Přestaňme s autem jezdit do servisu, protože my to prostě zvládneme. Ať to vyřeší pán domu. Přestaňme je obtěžovat takovými hloupostmi, jako je pořizování nákupu či vynášení koše (zjevně se v té roli cítí nesví). Pokud to není nezbytně nutné, nevnucujme jim roli kuchaře, pradleny, švadleny a uklízečky. Tím vším totiž mnozí muži doslova trpí, ale aby nám udělali radost a nějak nás potěšili, ujímají se i takových úloh.

Možná, že pokud se alespoň v rámci nějakých možností vrátíme zpět ke svým tradičním rolím, bude líp! A my pak přestaneme brečet, že muži jsou slabším pohlavím...a oni třeba přestanou mít ty deprese!