Necloumejte klikou u dveří, které jsou již zavřené... Po přečtení této věty mi došlo, že nemá smysl se vracet do minulosti, k lidem, kteří nás opustili, kteří nám ublížili, pro které jsme kdysi byli důležití a kterým jsme dnes lhostejní. Odpustit tomu, kdo nám ublížil, přestat se trápit nad "co by bylo, kdyby...", to dá opravdu zabrat a ne každý tohle umí a tohoto docílí. Nač se trápit něčím, co už dnes neovlivníme, proč neustále myslet na člověka, který pro nás dříve tolik znamenal a dnes mu nestojíme ani za obyčejné "Jak se máš?" Lehce se říká "odpustím mu a pokusím se ho dostat ze svého srdce, své hlavy, své duše..."
Existuje snad tisíce návodů, jak být šťastná poté, co nás opustil někdo pro nás velmi důležitý, ale co s návody, když se podle nich nedokážeme řídit? Můžeme si donekonečna nalhávat, že už nám na tom či onom nezáleží, že pro nás nic neznamená, ale opak je pravdou. Trápíme se, nalháváme si, jak úžasně je nám bez člověka, který byl pro nás vším, nicméně stejně ho stále máme zarytého pod kůží. Po pár měsících, letech už ne tolik jako po pár dnech, ale stejně na něj denně myslíme, denně přemýšlíme, co asi dělá, jak se cítí, zda na nás občas myslí. Namlouváme si všelijaké lži o tom, jak se trápí, když nejsme blízko něho. Proč? K čemu tohle všechno? Každodenní ohlížení se do minulosti přináší jen bolest, slzy, smutek... Přitom stačí tak málo... Odpustit... Smířit se se ztrátou... A přestat lomcovat klikou u dveří, které se už dávno zavřely...
