Nečekáte to a najednou to přijde

Poslední můj příspěvek jsem psala o setkání s výjimečným člověkem. Hodně nad ním přemýšlím, obzvlášť po posledních dvou uplynulých dnech. 

Setkání s panem "výjimečným" bylo tak zvláštní, až bych si troufla říct, že jsme se sešli z nějakého důvodu. Tak trošku v tom hledám "vyšší záměr", vzhledem k tomu, že kdykoli jsem "náhodou" (ne, náhody neexistují, věřte mi!) někoho potkala, vyšla z toho jakási lekce pro mě. Možná i pro ty druhé.  

Náš rozhovor začínal mou otázkou, jaká je voda. Následovala jeho odpověď a jeho konstatování, že:

"Zítra jedu do nemocnice, tak jsem si ještě přišel užít sluníčko."

Kdybych věděla, že skončím v nemocnici druhý den taky, odpověděla bych:

"Tak to se tam sejdeme..."

Děti mě opouští s tím, že se uvidíme za týden. Těším se na trochu odpočinku a klid. Bez těch věčných hádek mezi dvojčaty, bez rozsuzování kdo/co/kde/jak/první-druhý provedl. Potřebuju hlavně v klidu přestěhovat zbývajícího půlku podnájmu v Brně do celého bytu v Plumlově. Pracovat s dětmi za zadkem není zrovna nejlepší. 

Zvládám všechno, co je potřeba a dokonce i něco navíc. Přijíždí manžel ze zahraničí a těšíme se na společnou krátkou dovolenou. Náš první společný oběd, při kterém nás vyruší telefonát... 

"Malá je v nemocnici, vypadá to na lehký otřes mozku..."

Myslela jsem, že mě raní mrtvice. Samozřejmě odjíždíme do nemocnice. Při pohledu na bezmocnou dceru se mi zastavuje na chvíli srdce. Už v 5 letech si dvojčata hrají na mistry světa a samostatné jedince, ale pak když dojde k něčemu vážnějšímu, uvědomím si, že jsou to stále miminka, která potřebují mámu. A budou ji potřebovat, i když by děti ležely v nemocnici s jakýmkoliv úrazem třebas už ve svých 15 letech. Při pohledu na mé dítě s límcem na krku mi dochází, jak je ten život nepředvídatelný. Jak si s námi hraje, dává nám lekce. Jak nás zastavuje v pravý čas. Ukazuje správný směr. Říkáte si, život je dlouhý, nic se neděje. Ale pak přijde facka, která nás z tohoto názoru a přesvědčení vyvede během vteřiny. 

Dnes už jsme z nemocnice doma a mně běží hlavou, jak je všechno pomíjivé. Dnes máte, zítra mít nemusíte. Hodněkrát si nevážíme toho nejdůležitějšího - zdraví. Nám se to přece nemůže stát, nás se to netýká. Ale týká... Všech se to týká. Osud si nevybírá dobré a horší. 

Mysleme na své zdraví. Na zdraví svých nejbližších. Říkejme víc "miluju tě". Ptejme se víc "jak se máš?". Volejme častěji svým rodičům a zajímejme se o ně. Pozorujte více své děti a hrajte si s nimi. Starejme se také o sebe, o své potřeby. Je to důležité. Všechno z toho je důležité.