NIC na vsi

Už jsem skoro zapomněla, jaký byl život na mateřské dovolené. Zpětně, po nástupu do zaměstnání, jsem musela přiznat, že na mateřské to bylo skvělé. Už jen kvůli tomu, že jsem si sama mohla rozvrhnout čas. 

Čas, který chci strávit vařením, pečením, uklízením, četbou knížek, yogou. Plánovalo se to dobře. Spoustu času jsem s dětmi trávila venku, na čerstvém vzduchu. Došlo i na mou oblíbenou yogu. Všechno šlo. Jakmile jsem po 3 letech s dětmi nastoupila do práce, 8 hodin povinně odpracovaných bylo poznat. Na mně, na dětech, na domácnosti. Neměla jsem sílu, energii, elán, nadšení. Tohle všechno chybělo...

Pamatuji na letní prázdniny na základní škole. Spávaly jsme se ségrou a bráchou minimálně do 11 h dopoledne a to nás máma musela asi po stopadesátépáté volat, ať už "proboha vstáváme"! Pamatuji na to veliké NIC, kdy jsme nemuseli jako děti řešit. Nám dětem stačilo ke štěstí sedět chvilku u oblíbeného seriálu, lítat pak s dalšími sousedovic dětmi téměř celý den venku, uvařit si každý druhý den ovocné knedlíky polité tunou másla a smetanou. Neznali jsme budík, neznali jsme stres, neznali jsme internet a ani mobil. Bylo nám krásně, opálení jak indiáni jsme si užívali prázdnin do poslední vteřiny. 

Moje dětství se mi nahrnulo do hlavy včera, kdy jsem ráno vstávala. Bez otravného zvuku budíku. Snad po osmi letech, kdy jsem z toho čtyři strávila na mateřské, si můžu dovolit ten luxus vstávat bez budíku. I ve všední dny, kupodivu! V posledním příspěvku jsem psala o stěhování na vesnici (ačkoliv Plumlov je samozřejmě oficiálně městem). S dvojčaty si zvykáme na místní kulturu, lidi, zvyky, prostředí. Mé nadšení stále trvá. Jsem tak spokojená s tím NIC, které tady kolem mě panuje. NIC nemusím. NIC nejsem povinna. NIC neřeším. 

Jako bych se vrátila na mateřskou. Mou jedinou starostí je teď být s dětmi. Největší otázka a úkol dne je "Co uvařím?". Možná se to někomu bude zdát nudné. Ano, když jsem odjížděla v 19 letech z vesnice, důvodem byla nuda. Teď najednou... Po tolika letech zase vnímám život beze stresu. Život v harmonii. Jediným mým stresem jsou teď hádky dvojčat, kterým musím vymýšlet program tak, aby mi tady nelezly po zdi. Naštěstí můžou vyběhnout ven a konečně si jít každý po svém. Jeden na kole, druhý s panenkou v kočárku. Myslím, že na této "mateřské" zase zhubnu. Tak jako jsem si držela váhu do 3 let dvojčat 49 kg, nejspíše si ji udržím kolem 50tky i teď. Celý den na nohou, kdy vařím, peču, chodím na vycházky s dětmi, lítám za nimi na kole, praktikuji si svou Ashtangu, mi zajistilo větší apetit než jsem měla v Brně. Ovšem co sním, to vylítám. Nevadí. Dopřávám si. Bábovka s domácím rybízem je nepopsatelná. A když si ten rybíz vlastnoručně natrhám... Město bylo komfortní v tom, že jsem seděla v práci 8 hodin u pc, takže jsem doslova na svém zadku dřepěla. Trpěla jsem tím, jsem zvyklá na pohyb a neustálé sezení pro mě bylo peklíčko. Radši budu lítat celý den kolem dětí, jen se nevracet na 8 hodin zpátky k počítači! Což mi připomíná... Každý den, kdy jsem jezdila kvůli stěhování trasu Brno - Plumlov, jsem se pravidelně stavovala na kávu v McDonald´s na dálnici. Byla tam vždy stejná dáma, která se ptala už když mě viděla ve dveřích "Jako obvykle?". Poslední den jsem si s ní popovídala. Svěřila mi svůj příběh, jehož pointou je, že vyměnila dobře placenou práci v kanceláři za práci v McCafé. Jak jsem jí rozuměla a chápala ji!

Jak už jsem psala... Možná je to pro někoho  strašně nudné. Mně to přijde po téměř 10 letech života v Brně jako dokonalý ráj na zemi. Tohle NIC navozuje klid, euforii a rovnováhu. Jdu si pro bábovku a zapiji to skleničkou mlíka. Na balkoně a čerstvém vzduchu chutná nejlíp.