Únava a prázdno

Cítila se osamělá. Vedle spaly její děti a ona tak mohla konečně mít chvilku pro sebe. Neužila si ji, protože únava byla znatelná. Zavíraly se jí oči a neměla už ani špetku energie. 

Od rána na nohou, sedla si jen na pár minut k obědu a večer k večeři. Podívala se na tu horu nádobí v umývadle a hlavou jí proběhlo… „Kéž by to za mě někdo naskládal do té myčky.“

Začalo pršet, musí schovat prádlo ze sušáku. Taky by měla vybalit ty krabice, konečně je dodělaná a taky utřená od nejhorší špíny nová vestavěná skříň v ložnici. Jenomže nedokáže poručit nohám k pohybu. Protože ty nohy bolí, opravdu bolí. Oči se klíží a ona ví, že pytle z garáže plné oblečení za ni nikdo nevynosí. Nádobí se do myčky také nenaskládá samo. Ani to prádlo neuteče před deštěm (ačkoliv možná už je dávno mokré, prší už dobrých dvacet minut. Má smysl ho tedy ještě schovávat?). 

Kouká z okna a myslí na to, jak je tady prázdno. V domě, v ní. Cítí osamělost, a i když se každý večer těší na chvilku klidu, nedokáže si to vychutnat. Protože ji čekají povinnosti, které se s dětmi už nestihnou nebo nedají zvládnout. Zkouší se na něco těšit, ale bolí ji už i zapojovat hlavu a nad čímkoliv uvažovat. „Kdybych tak dostala masáž, kéž by mě někdo natřel tělovým mlíkem, pořádně mi promazal jak troudy suché paty, podal sklenici plnotučného mléka a dobrou knížku k tomu. Trošku mě rozmazlil, zeptal se, jestli něco nepotřebuju nebo nechci.“ 

Jde do koupelny. Ještě předtím ukládá ale to nádobí. Schovává prádlo. Šoupne krabice plné oblečení ke stěně, aby se o to nepřerazila. Čistí zuby a… Vidí se v zrcadle. Kruhy pod očima, unavený výraz ve tváři. „Tak se aspoň snaž tvářit, že to zvládáš. Že nic nepotřebuješ. Že ti nic nechybí. Vždyť seš hrdinka, jak to všechno sama děláš.“ Jenomže ona se neumí přetvařovat. Ani si nic namlouvat. 

Napustí si vanu a dopřeje si aspoň luxus horké vody a prázdné hlavy. Nechce myslet na nic. Teď nemusí. Nic řešit, nic vymýšlet. 

Zvládne to. Tak jako to zvládla vždycky. Musí přece…