Jste dospělá… Uvědomíte si, že nesete plně zodpovědnost za svůj život. Vlastně nejen za svůj, ale také za životy svých dětí, vzhledem k tomu, že jsem si zvolila post svobodné mámy (ovšem ne cíleně).
Na mě konkrétně tíha dospělosti dopadla ve chvíli, kdy bylo potřeba zaplatit složenky. Za podnájem, inkaso, školku, benzin, jídlo. Je toho plno… „Tohle přece nemůžu zvládnout“, říkám si. A přesto zvládám. Řadu měsíců už zvládám. Protože MUSÍM… Vybrala jsem si přece DOSPĚLOST.
Vždycky jsem si přála být plně zodpovědná za svůj život. Určovat si, co - jak - kam. Podařilo se mi to už ve 20 letech. S odjezdem do zahraničí se mi otevřel svět, o kterém jsem si do té doby nechala jen zdát. Líbila se mi ta svoboda volby, možnosti, které s sebou tohle všechno přinášelo. Cítila jsem se důležitě a příjemně. Nic z těchto pocitů se nezměnilo ani s příchodem partnera, protože jsem znova žila tak, jak jsem chtěla. Ve městě, v bytě. Našla jsem si dobrou práci, měla dost peněz na účtu.
Potom se všechno zlomilo. Děti a zodpovědnost. Přišlo to ruku v ruce. Rozpad vztahu, stěhování, starost o sebe a především dva drobečky, kteří na mě byli plně závislí. „Co teď, kam dál?“ Nekonečný proud otázek, v hlavě zmatek, strach. Trvalo to krátce. Stavy bezmoci se střídaly se stavy radosti. Jednoho mi totiž došlo, že takhle jsem žít vlastně chtěla, tudíž jsem ZNOVA vzala život do svých rukou a ŽILA ho. Svým rozhodnutím odejít od třetího ´dospělého´ dítěte, kterého jsem považovala za svého životního partnera, jsem si zvolila jinou cestu. Nebylo to snadné, ale bylo to správné. Svého rozhodnutí nelituji. Je to opět o svobodě, možnosti volby.
A po tomhle všem přišla další životní etapa, kterou jsem se rozhodla zkusit s novým partnerem. Začátky nebyly snadné a nebyly z mé strany míněny nijak vážně. Netušila jsem, že počátky nového vztahu budou tolik rychlé. První rande, druhé, třetí… Seznámení s dětmi, testování v situacích, kdy jsme si všichni navzájem ukazovali i své nepříjemné tváře. Testování, zda to ON ustojí. Nekonečné rozhovory o tom, CO BY BYLO, KDYBY… První krize, druhá krize… Řešení konfliktů s dětmi, třecí plochy na všech stranách. Vztahy - ON vs. Děti, Já vs. ON, Já vs. Děti. Byla a jsem to pořád já ta, která musí rozhodovat o dalších budoucích krocích, které učiníme. Já jsem ten pilíř, který se nesmí ani pohnout. Nesmí se nechat zlomit. Dovoleno je balancování, ale STOP je byť jen myšlenkám, ve kterých se lámu. Pod tíhou všech zkoušek, ataků, překážek. Je pouze a jen na mě, jak to ustojím.
Poslední dny byly opravdickou zkouškou. Nemoc nás upoutala do našeho 2+1 s nemožností vycházet ven. 24 h denně spolu. Dobré nálady, špatné nálady. Zvracení, horečky, antibiotika, ucpané uši. Tlak, obrovská absence spánku. Ataky a výhrůžky od ex partnera. Jedno veliké zjištění o tom, jak je život nefér a jak nenakládá rovným dílem těm, kteří si zaslouží či nezaslouží…Vaření, uklízení. Také hrozba jedné návštěvy, která je nezvaným hostem. Bála jsem se ponorky. Bála jsem se toho, že to vzdá. Já nebo ON. Bála jsem se, že jako pilíř neobstojím. A taky že neobstojí ON jako bojovník.
První třecí plocha… První obvinění… První zvýšení hlasu… Ufff…. Úleva, smích, radost. Jedna noc, jedna sedmička červeného. Prolomení ledů a rozlousknutí oříšku. Konečně mě pustit trochu blíž sobě. Jeho dětství, mé dětství. Jeho příběh, můj příběh… Pocity plavou na povrch… Je to úlevné… Náš vztah dostal jiný rozměr… Je čas ne odjezd. A právě v této fázi přichází uvědomění, že jsme v dalším levelu. Mnohem vyšším levelu než před týdnem, kdy jsme nebyli nuceni zvládnout nedobrovolné zajetí v mém ´mini doma´.
Nevím, jak to cítí ON, ale takhle to cítím já… DĚKUJI za to, že jsi přišel. Snažil se… Bojoval… Neodešel… DĚKUJI za tvoji podporu. Porozumění. Pochopení. Pomoc. LÁSKU…
Jsem tvůj pilíř a tvoje jistota. Důvěřuj mi…
