V provazech

Přední direct. Výdech. Zadní direct. Skrz přivřené oči mi proniká štiplavá bolest vlastního potu neodbytně se řinoucího všemi póry a tekoucí do všech štěrbin a otvorů. Tatami se mi lepí na chodidla. Nebo chodidla na tatami? Hák. Zapomněla jsem se nadechnout. Trochu se mi motá hlava. Uhýbám ráně a znovu vysílám jednu zbytečnou a opuštěnou. Jeden úder nestačí, musíš kombinaci, káčo blbá, křičím po sobě v duchu.  

Vendula Bradáčová

Jsem svůj vlastní kouč i borec. Přiskočím s directem, side kick na solar a hezká otočka na back kick. No konečně. Nezůstat zády tak dlouho k soupeřce, možná by má ledvina nepocítila milostný dotek její rukavice. Bolí to. Za provazy se kdosi uchechtl. Periferně zahlédnu svůj odraz v ringu v zrcadle na zdi tělocvičny. Růžolící se kreveta napasovaná v krunýři a opatlaná vlastní šťávou. Chybí mi jen ten počet končetin a utržená hlavička. Krása. Mohla bych v Makru dělat reklamní stojku v koutku s rybama.

Kanonádu ran na hlavu psychicky nezvládám a tulím se k výstuži v jednom z rohů ringu. Vlastně to nebolí, ale ten strach má moc. Sváže moje smysly i svaly neviditelným provazem, zatemní mi zrak a já jsem k smrti vyděšená a neschopná pohybu. Bojím se. A proto jsem tady. Přeprogramovat svoji svalovou pamět. Donutit svoje tělo vymazat ze svalových vláken vzpomínku na třináctiletou holčičku v minisukni ležící pod haldou někoho s pulzujícím penisem. Tělo, nikoliv pamět. V mysli to zůstat musí, protože už se to stalo a je to její neodmyslitelná součást. Je to jedna ze synapsí, která zase přemosťuje něco jiného, proto nesmí být zničena.

Nádech, výdech, prostor se mi zužuje na rozmatlanou skvrnku, čůrek slané tekutiny ze zad se mi valí mezi půlkami jako Colorado Grand Canyonem až mezi nohy. Zvedák, hák a front kick. Chvilku se zdá, že jsem ten svůj stupeň technické způsobilosti vyjádřené barvou pásu nedostala kvůli hezkým nohám, ale opravdu jenom chvilku. I u porodu jsem se cítila líp. Teda, u toho druhého. Neměla jsem možnost volby, tím mám na mysli z porodního sálu prostě odejít, jako mám pokaždé nutkání zmiznout z provazů.

Ta nemožnost volby je vlastně vysvobozující. Prostě to musíte udělat a basta. A taky jsem to měla víc ve vlastních rukách, což mé ego k našemu vzájemnému dobrému vztahu jaksi vyžaduje . No jo, bylo to podruhé. Možná, kdyby mě znásilnili dvakrát… Vřískot timeru ukončuje moje utrpení a soupeřčin zaslouženě dobrý pocit z jednoznačné převahy. Strach je má hlavní motivace. A také největší přítel. Strach z neúspěchu a selhání je nesrovnatelně menší než strach, že něco nezkusím a promeškám. Bát se je můj životní postoj. Je to dobrý postoj. Kickboxerský.