" Představ si, že Michala na Phuketu unesli." Zúčastněně mne informuje můj muž do telefonu o pětadvacetiletém synovi své kolegyně. "Co je to za blbost?" Říkám na to já a něvěřícně kroutím hlavou.
Thajsko je mezi cestovateli akcentováno jako velmi bezpečná asijská země. Šlápnout na jednoho z nepřeberného množství hadů je díky jejich přirozené plachosti možné jen v případě, že by dotyčný plaz byl ožralejší než vy. Pravděpodobněji si nechtěně sáhnete na varlata některé z místních krásek nebo vám na pláži opice ukradne plechovku s kolou. Ti, kdo už tuhle malebnou zemi navštívili vědí, že mírumilovné náboženství není zárukou, že nepřijdete o zlatý řetízek i spoďáry spakované v báglu, ale proti tomu se dá ozbrojit prostou pozorností a exteriérem "mám hluboko do kapsy".
Michal s přítelkyní Klárou se v romantickém rozpoložení pohybovali v několika oblastech Thajska až skončili na Phuketu. Našli si hotel poblíž proslulé Patong Beach a šli pokukovat na rušnou třídu táhnoucí se podél pláže. Jako v každém turistickém letovisku je tato lemována obchůdky, které mají ve všech asijských zemích svá specifika. Venku je obvykle rozložen jen zlomek zboží, většina toho lepšího se skrývá v uzamykatelných místnostech vzdálených od vlastního obchodu třeba i několik desítek metrů. Nejinak tomu bylo i v tomto případě. Místnost zamčená čipem měla na dveřích cedulku ladies toilet a bylo v ní ještě pár anglicky hovořících lidí bažících po nákupu nějakého originálního fejku.
Oba mladí (na tomto místě je nutné podotknout, že krásní a dobře oblečení) lidé si prohlíželi zboží a nevnímali, že se ocitli s obchodníkem sami. Když dali najevo, že nic nekoupí, usměvavý snědý muž je odmítl pustit z uzamčené prostory a jako mávnutím jedovatého proutku se proměnil v Eliášův oheň křížený s tornádem. Po chvíli běsnění se vyjma jeho křiku v místnosti objevili další tři lidé, jeden v policejní uniformě. Prokázali se policejními odznaky. Popis situace, která bezprostředně následovala, budete jistě spíš věřit přímo Kláře:
"Pocítili jsme úlevu, když vešel policista a začali jsme mu vysvětlovat, že nás obchodník nechce pustit ven. Najednou však jeden z mužů chytl mého přítele za ruce a policista mu za zády nasadil pouta. Druhý muž mu podkopl nohy tak, že padnul na kolena. V ten moment jsme nechápali, co se děje a já jsem na všechny muže začala křičet, ať nechají mého přítele být, že jsme nic neudělali. Oni se mezitím bavili spolu, thajsky. Já jsem anglicky opakovala, ať ho pustí, že jim dáme cokoliv, když nás nechají jít. Najednou jeden z mužů zakřičel: ,,fifty thousand, finish" a dal mému příteli jakýsi přehoz přes hlavu."
Michal mi ještě osobně prozradil, že během celé této akční scény jim prohledávali věci a bylo naprosto zřetelně vidět, že jim do nich cosi přidali. Tresty za přechovávání byť jen jointa jsou v Thajsku neuvěřitelnější, než výkony Wolverina a krásy místních kriminálů známější než nechuť Václava Klause k Evropské unii.
Po značných peripetíích se páru podařilo sehnat požadované výpalné, jehož výši ještě usmlouvali na "pouhých" 30 000 báhtů. Možná jim pomohl fakt, že řekli odkud jsou. Za necelé dvě hodiny odcházeli bez nákupu, s vyluxovaným bankovním kontem a naštěstí i bez podstrčených drog. Bohatší o jeden extrémní zážitek, který zpracovávali ještě po příletu domů.
Trochu mě překvapuje smířlivost, s níž mi Michal svůj zážitek vypráví. Koneckonců, nic jim neudělali, chtěli jenom peníze. Oni si moc nevydělají…
Každý cestovatel si vzpomene na okamžik, kdy už to bylo jak se říká na hraně. Co mohl a měl udělat jinak. Přicházejí pochybnosti o vlastní hranici tolerance. Ale když si vzpomene je to důkaz, že všechno dopadlo dobře.
Jakpak by asi skončil tenhle příběh, kdyby na místě Kláry a Michala byli dva, kteří nezaplatili?
