Došel mi dech. To ráno, 13.11.13 mi došla odvaha i humor. Tak jsem si dala alespoň tu cigaretku. Po třinácti letech. A po ní dvacet dalších. Ze sluchátka mého chytrého telefonu se nechytře brzy ráno ozýval ženský pláč. Pláč mé velmi blízké kamarádky, se kterou jsem vychodila základku a pár kluků, vypila litry alkoholu a odrodila její dvě děti. A po tomhle ránu s ní asi jedno pohřbím.
Filip je fajn kluk. Což je v patnácti velká životní výhra. Až na pár beďarů a občasné diskuze nad úklidem dokonalé stvoření. Nepije, nefetuje, učí se tak akorát a poslední dobou si se svou mámou začal i povídat. Dokonce se zdálo, že už vzal na milost i svého pětiměsíčního bratra. Jediný velký problém s ním byl kvůli jeho nočním děsům. Od miminka spal špatně, moc plakal a probouzel se hrůzou. Nosila jsem kamarádce postupně "dobré rady", homeopatika, indiánský lapač snů a kontakt na dětského psychologa. Děsy se ve vlnách vracely a po tom předposlením šel Filip k neurologovi na EEG. Nic. Z toho vyroste, dostala kamarádka poučení spolu s předpisem na Dizepam.
Tu noc měl Filip horečku. Jeho děsy přicházely ruku v ruce se zvýšenou teplotou a tak kamarádka navzdory dva roky trvajícímu období bez děsů zaujala opatření. Trpělivě snížila horečku zábaly, zajistila okna, dala synovi léky a šla si lehnout do obýváku k druhému synovi, kde spolu s ním spí, aby měl Filip soukromí a svou pevnost. Ve tři hodiny v noci ho šla po krmení malého ještě přikrýt.
O dvě a čtvrt hodiny později zvonili na její byt policisté a záchranka. Netuším, co se ve Filipově pokoji odehrálo. Netuší to ani ona. Všimla si jen zapnuté televize, rozsvícené lampičky a otevřeného okna. Bydlí ve čtvrtém patře.
Když jsem po třiceti pěti minutách neuvěřitelného kličkování v totálně zacpané Praze zastavila před jejich domem, pod obrubníkem chodníku stála ve spárách mezi dlažebními kostkami voda zbarvená do červena.
Těch otázek je víc, než bude kdo schopen zodpovědět za celý lidský život. Odpověď na žádnou z nich mu už ale život nevrátí. Když jsem celý ten den střídavě držela v náruči Filipova malého bráchu a cigaretu, vzpomínala jsem na těch patnáct let, které jsem ho znala. Vždycky byl zvláštní, málomluvný a introvertní, ale mě nějak bral. Ačkoliv jsme se vídali sporadicky, pokaždé jsme našli téma. Když kamarádka začala rodit, byl to Filip, kdo mi volal a tvrdil, že to já ji musím odvézd do porodnice. Věřil mi.
Tu noc, či brzké ráno ho cosi uprostřed jeho bezpečného světa s počítačovým koutkem, činkami, krabicemi s práškem na výrobu proteinového nápoje a věčně hlomozícím morčetem, donutilo vstát z postele, postavit se na vnitřní parapet, vyháknout řetěz zabezpečující okno, pak ho otevřít a vyskočit do tmy. Do náruče studeného nemilosrdně tvrdého betonu.
Opíjím se do němoty ve svém bezpečném světě. Moji dva živí a zdraví synové se na mě dívají. Prostorem se vyjma vůně z dýchajícího červeného vína vznáší slova písně Richarda Mullera:
"Cigaretka na dva tahy
krátká silná jako život...".
Nevím, jestli ještě někdy dokážu přestat kouřit.
