Umění z vagíny

Není tomu tak dávno, co jsme se mohli dočíst, že nejdražší uměleckou kolekcí, vydraženou v aukci, se v Londýně staly objekty Damiena Hirsta, tele s pozlacenými rohy a kopyty a opravdický žralok naložený ve formaldehydu, v pořadí druhý, (ten první, prodaný do Japonska před několika málo lety začal zavánět)…Tele se, v dobách, kdy krize byla ještě za humny, prodalo za 9,2 milionu liber….

Pozlacené tele může ve zvídavém čtenáři vzbudit otázku co že je to umění, a co kýč….Papírovou, resp. slovníkovou definici ovšem možno najít v počítači. Můžeme se tam taky dozvědět, že vůbec nejdražším uměleckým předmětem, který byl kdy vydražen se 25. června minulého roku stal obraz Jezírko s lekníny od Claude Moneta z roku 1919, který se v Londýně prodal za více než 40 milionů liber, což je na naše peníze přes 1,2 miliardy korun. Až na tu sumu není ta zpráva nijak překvapivá. Obraz je z období impresionismu, žádná divočina, lekníny jsou na něm skoro jako živé, i jezírko, možná by byl k rozeznání i žabinec, kdyby našinec k obrazu směl...Ale nesmí, musí se jen zdálky koukat a dumat nad tím, zda umění je uměním proto, že je to tak drahé, nebo proto, že se na tom domluvili kritikové, nebo proto, že je vystaveno v Pradu či Treťjakovské galerii.Našinci může být samozřejmě líto, že takové obrazy málokdy uvidí na vlastní oči, ovšem do rozpaků nad soudobými výhonky umění může přijít i v tuzemsku. Nejmenovaný umělec v nejmenované brněnské galerii na nedávné vernisáži hovoří k dvojicí  mladých návštěvníků:„No, to co vidíte, je abstraktní umění. Nemůžu říct, co to představuje. Víte, já nemaluju konkrétní věci. Já maluju pocity. A nechám divákovi vždycky prostor, aby si domýšlel. Může si do toho dosazovat své nálady i své vize, nebo dokonce předměty: zátiší, nebo třeba krajinu…V tom je kouzlo abstraktního umění…“ Umělec slovy nelíčenými a prostými ozřejmil podstatu svého barevného řádění. Ovšem umělecký kritik, obvykle s umělcem spřízněný volbou odrůdy bílého či červeného, ví mnohem víc. Na vernisáži vám ozřejmí, že umělec se soustředil „na problematiku čistého prostoru bez skladebných detailů, a že archetypální paradigma zůstává skryto pod nánosem magického oparu vázaného na dimenzi viděného. Výsledkem pak jsou volná plátna s horizontálně řasenými otisky, z nichž jako memento ční benzinové pumpy…“A tak podobně.Ovšem otázka, zda to či ono dílo je uměním zůstává, a zvláště dnes, kdy se do toho připletly počítačové animace, graffiti, pornografie, komiks i výtvarnice, které přivezou do výstavní síně kupku sena. Na Slovensku je umělkyně, která z vaginy souká listy s básněmi a její společník je ihned recituje. Kdeže jsou ty krásné doby, kdy nám, co je umění, stanovil soudruh okresní tajemník. Dnes je zkrátka dovoleno vše. Nabízí se ovšem citát z Dostojevského Bratrů Karamazových, který nedávno použil Milan Knížak: Vše je dovoleno, není-li Boha…A možná, že právě bolestné hledání je podstatou tvorby, i uměleckého díla. Snad se to na něm pozná.  Ladislav Vencálek