Škoda, že se Kája nepral

Je to poučná kniha. Ale k nepřečtení. Téměř pět set stran má 12. vydání Malého Bobše z roku 1967. Bylo za 37 Kč a vyšlo v nákladu 63 000 výtisků. Kolik Malých Bobšů se pohybovalo mezi dětmi od roku 1931, kdy vyšel poprvé, těžko odhadnout...

Přemýšlím, nakolik tahle knížka mohla ovlivnit myšlení tisíců dětí předválečných i poválečných generací, nakolik přispěla k tomu, že její čtenáři o pár let později ať v uniformě lidových milicí, nebo za předsednickými stoly stranických sekretariátů, či jako zapálení agitátoři likvidovali vesnické sedláky a továrníky a inteligenci, jež se nechtěla smířit s tím, že koly dějin teď otáčí – malí Bobšové… Tu knížku napsal Josef Věromír Pleva, který se narodil 12.srpna 1899 a zemřel 7. září 1985, má tedy v těchto dnech dvojvýročí.  Je to dobrá příležitost vzpomenout i Malého Bobše, povinnou literaturu, která, podle mínění Bedřicha Václavka i Julia Fučíka byla jednou z prvních literárních prací, které uvědoměle směřovaly k socialistickému realismu a  odhalovaly kořeny zla, daného nespravedlivým rozdělením světa na bohaté a chudé… A tak se malý Bobeš na pěti stech stránkách setkává nejen se zurčícími potůčky, ale také se sousedovic Boženkou, jejíž maminka se Bobše štítí, protože je z chaloupky, s namyšlenou a krutou paní domácí a zlým továrníkem Daxnerem a dostává první lekce třídního uvědomění i první ekonomické školení: na st. 433 se dělníci chystají do stávky. A Bobeš, srdénko, citlivé se ptá: „…maminko a z čeho je pan továrník živ, když zavře továrnu a nepracuje?“ Maminka odpoví: „O továrníka se, Bobši, neboj, továrník má vždycky z čeho žít…má kapitál… patří mu pole, les a v Brně velikánský dům. Peníze z nájemného a z továrny ukládá do spořitelny, protože je všechny nespotřebuje. Tam se hromadí…a to je kapitál.“ …“A tak, maminko, když má tolik peněz, tak proč nechce platit dělníkům, když oni žádné nemají?“…..“Milý hochu, to těžko pochopíš, Daxner je bohatý a dělníci jsou chudí…Bohatí mají jen jednu starost: udržet a rozmnožit své bohatství. Když nemá z dělníků prospěch, propustí je…Jejich bída a utrpení ho nebolí, je jejich nepřítelem…“ A tatínek Bobšův pak hovoří na mítincích a je zavřen, ale soudruzi z brněnských textilek na stránce 450 posílaji Bobšovým peníze, aby měli klidnější Vánoce atd. atd…Josef Věromír Pleva, člen KSČ, byl v letech 1951 – 2  ředitelem brněnské stanice Československého rozhlasu a poté měl celostátně na starosti vysílání pro děti a mládež. Připravoval dramatizace vlastních děl (Hoši s dynamitem) i pohádek a děl světové literatury. V roce 1979 vyšly jeho vzpomínky na souputníky, Vítězslava Nezvala, Bedřicha Václavka, ale i na Jiřího Mahena a další. Přiznávám, že Malý Bobeš se nikdy nestal mou oblíbenou knížkou. Otevřel jsem ji znovu snad po šedesáti letech, u příležitosti výroby tohoto sloupku.  A znovu mne popadla stejná nechuť jako kdysi – číst o těžkých dobách v podání J. V. Plevy. Přiznávám, že mou oblíbenou knihou byl v době dětství Kája Mařík. A knížka dnes téměř zapomenutá, Dva haranti, kterou pod pseudonymem Fringilla napsala spisovatelka dnes rovněž zapomenutá, Božena Čížková (31.7. 1887 v Malíně u Kutné Hory – 19. 8. 1955 v Praze). Kája Mařík i Dva haranti byly také knížky o dětech z vrstev chudobnějších i bohatších, i tam se děti setkávaly s neupřímností, falší a osudovými stránkami života, ale všechno se to odehrávalo v laskavosti a bázni Boží, ať už Boha katolického nebo evangelického. Lidé se měli rádi, hrdinové do sebe nebušili pěstičkami jako Malý Bobeš do synka boháčova. Kája Mařík se nepral. A přesto se mi líbil. V těch dvou milovaných knížkách jsem nejspíš hledal ztracený ráj – byla to doba, kdy malí Bobšové začali určovali naše osudy. V roce 1991 měl na Šrámkově Sobotce Zdeněk Heřman pozoruhodnou přednášku. Nazval ji Kterak Malý Bobeš přepral Káju Maříka a co z toho pošlo… Ocituju z ní jen jednu pasáž: „V Malém Bobši dřímalo cosi, čeho si s takovou ryzí jednoznačností všiml Wolker: Nejhlouběj, chudý, vidím nenávist… Když potom Malí Bobšové usedli za předsednické stoly družstev, muselo to s majetkem jít od deseti k pěti, nebyli s to pochopit, že to není dar od ďábla, ale nástroj, docela pozemský, reálný nástroj, s nímž se musí vládnout, aby byl k něčemu…“ Zdeněk Heřman ale vidí J. V. Plevu i Malého Bobše z dějinného nadhledu: „Ona zdánlivě rozhodnutá partie, v níž Malý Bobeš přepral Káju Maříka, byla tedy rozhodnuta jen v onom doslovném smyslu: vydával se Pleva, nikoli František Háj. Ale jinak se – tak už to ve světě chodí – věci vyvíjely spletitěji. A to je důkazem toho, že přemoci protivníka štemplem a pisátkem není tak snadné, ba není ani nadlouho možné. Nakonec…ušlechtilý Kája, jenž svým příběhem rozněžní něžné duše (a asi sotva pohne těmi kluky, v nichž je něco z Bobše) byl poražen a vstal z mrtvých.“

No, to je pravda. Ale já si myslím, že je škoda, že se Kája Mařík nepral. Nemuseli tu čtyřicet let vládnout Malí Bobšové.  Ladislav VencálekPsáno pro KAM v Brně