Pohlednice z Vídně

Nejedna z brněnských cestovních kancelářství pořádá v těchto dnech zájezdy do Vídně na výstavu z díla Alfonse Muchy, která se odbývá v Belvederu, letním sídle prince Evžena Savojského, které si nechal postavit v letech 1714 až 1716, a to v jeho dolním objektu, neboť, jak jistě víte...     

Belveder sestává ze dvou rozlehlých barokních paláců, mezi nimiž je mírně se zdvíhající nádvoří s parkovou úpravou. Pokud natrefíte pěkné počasí a cestovní kancelář s příjemným a poučeným průvodcem, což se nemusí stát, tak vám ten výlet vřele doporučuju. Cena všeho i se vstupným a pojištěním se pohybuje kolem sedmi set korun, důchodci, studenti (a osoby zdravotně postižené) mají slevu. Z Brna se vyjíždí obvykle kolem osmé, po desáté jste ve Vídni, autobus vás vyklopí před vchodem do Belvederu a pak obvykle projdete výstavou a máte volno... Pokud máte zaplaceno vstupné jen na výstavu Alfonse Muchy, nezapomeňte, že stačí si přikoupit za další tři eura vstupenku do Horního Belvederu, kde si   můžete prohlédnout díla Gustava Klimta, Egona Schieleho, Oskara Kokoschky a dalších významných rakouských malířů, například Barbory Kraftové z Jihlavy, nebo Fritze von Uhdeho… a ještě vám zbude čas na procházku Vídní. I ta je poučná. Nejen, že se Vídeň změnila od časů, kdy malířka Tina Blau (1845 – 1910) namalovala Prátr jako rozkvetlou louku, ale změnila se i od doby, kdy jste tam byli naposledy – ať to bylo ze zvědavosti někdy po revoluci v osmdesátém devátém, nebo před rokem, či dvěma. Vídeň – zdá se mi – rok od roku ztrácí cosi ze svého poklidného a noblesního vzezření, které umocňovali dobře odění a spořádaní Vídeňáci. Vídeň se začíná podobat internacionálním velkoměstům západní Evropy s mišmašem společenským, národnostním i sociálním. Zdá se, že díky tomu všemu poklesl i životní standard města – vždyť dnes už i kdysi velmi upravení vídeňští bezdomovci začínají se podobat našim…A co aspoň vídeňské kavárny, optáte se, ona místa, kde „…sedí lidé, kteří chtějí být sami a potřebují k tomu společnost…?“ No, tak jsou, leč zejí prázdnotou. Krize, prý. Avšak, ne že by se přestaly stavět moderní budovy a nová silniční spojení a další kilometry cyklistických stezek, ale: všechno, zdá se mi, jakoby zešedlo. Nepomůže, že v centru Vídně, na Kärtner Strasse, mimochodem velmi hrbolaté a plné asfaltových záplat, a před Dómem sv. Štěpána  nehnutě pózují pozlacení Schubertové s housličkami anebo rokokoví Mozartové, ani, že zahraniční dělníci začínají čistit staletími a výfukovými plyny začerněné věže Dómu. Zkrátka, přiznávám: Vídeň je jiná, než jsem si ji vysnil…V městském parku poskakují neustále se fotografující Japonečky, o kus dál se z magnetofonu line jednotvárná hudba, kterou maminka zahalená v burku ukolébává miminko, o kus dál jakýsi samotář obhospodařuje přístroj, z něhož se line sytý a celý svět burcující hlas Vladimíra Vysockého. A kdoví odkud objevily se ve vídeňských ulicích velké černošedé a drzé kafky, mnohem silnější a pohotovější než starodávní vídeňští holubi. Cestou z Brna do Vídně i zpět si ovšem nelze nevšimnout, že též Rakušáci jsou mnohem rychlejší, bystřejší a životaschopnější nežli my. Dálnici na Brno staví nevídaným tempem. Co tím sledují? Nechtějí snad vyvážet své problémy k nám? Nezaplaví i naše spořádaně rozkvétající město emigranti ze Srí Lanky, indičtí programátoři, mladé maminky v burkách, bezprizorní Rusové s myšlenkami na světovou revoluci a drzé kafky?

Ladislav Vencálek