David Rath udělal velkou chybu – přirovnal dnešní hospodářskou situaci ke krizi v třicátých letech a připomenul jak ji řešil Hitler. Ale David Rath měl pravdu…:
„Hitler řešil krizi tak, že začal zbrojit, čímž dal lidem práci a tím nastartoval ekonomiku! On s tím vyhrál volby! Pak to tedy vyústilo ve válku…“, řekl Rath doslova. A měl pravdu. Hitler to vyhrál veřejnými zakázkami. Nalil peníze do zbrojního průmyslu. Začal stavět dálnice. Nezaměstnanost a nespokojenost mas se rozpustila v obdivu a nadšení. Nějak to Rathovo konstatování popudilo veřejné mínění. Dovolte, abych se pana Ratha, jak je mi nesympatický, zastal. V této větě má přece pravdu. A veřejné zakázky, to je možná cesta i pro dnešní situaci. Zastávají ji spíše ekonomové pravicového zaměření. Ti levicoví to vidí jinak: dejte lidem peníze, například zvyšte důchody, ať mohou lidé utrácet, to roztočí výrobu. No, já si myslím, že natisknout papírky a rozdat je lidem není zrovna ta cesta nejlepší, ale nerozhodnu to, a nechám to hlavám pomazaným. Ale v té debatě se často na cosi pozapomíná. Hospodářská politika Hitlerova Německa šla ruku v ruce s demagogií nejhoršího zrna, s teoriemi, které lahodily sluchu milionů lidí: teoriemi o nejlepší rase, o poslání německého národa a méněcennosti jiných. A já mám takový pocit, že mnoho z toho žije ještě dnes a u nás doma. Vždyť jak často i dnes slyšíme, že košile je bližší než kabát, že se každý má starat sám o sebe, bránit se před vpádem cizího a naopak, z toho ostatního, z celosvětového krajíce přírodních zdrojů či obchodních výhod urvat pro sebe, pro mne, pro stát, pro náš národ co nejvíc. Takové myšlení dalo vznik oběma světovým válkám. Jsme vůči tomuto scénáři imunní? To je otázka. Staré evropské země už krátce po druhé světové válce zřídily unii pro ocel a uhlí, a začaly odbourávat nekontrolovatelný souboj o zdroje. Dá se říct, že Evropa žije už šedesát let v míru proto, že se dohodla kolik tresek vyloví Islanďani a kolik Portugalci a kolik vína a cukrové řepy vyrobí, případně vypijí ti či oni. Jsem pro sjednocování Evropy. A doufám, že Rakušani a Němci jednoho dne ztratí obavy před šikovnýma českýma ručičkama – mají-li ještě před čím, a náš člověk zjistí, že pořekadlo košile bližší kabátu už dávno neplatí, protože má košili i kabát z Číny.David Rath opět rozvířil hladinu veřejného mínění. Chtěl-li připomenout kam vede sobectví a politika uzavřené nadřazenosti a namyšlenosti, pak ho za to pochvalme. ¨ Ladislav Vencálek
