Jak vést naši válku

To je ale východní lapálie, viďte. Vážně speciální akce. Speciální jak v rozsahu, tak v délce trvání. I v množství obětí a collateral dammage. Speciální je taky zdůvodnění.

A nejvíc speciální je stát, který to rozjel. Pro někoho Rusko, pro někoho USA, ale tohle už nechme stranou.

Jedna moje kolegyně si mimochodem dovolila presentovat, že na naše rychlé chudnutí nemá ta speciálka na východě zase až tak velký vliv, že vliv spíše mají speciální ekonomické a regulační operace našich západních vlád a finančních institucí. No, a tak jak se nám ke krádežím za bílého dne náramně hodil covid a našinec to přijímal (i s navijákem) a ještě tleskal, máme opět nové, pro naše neurony neotřelé téma v podobě války. A lobbisté se pomalu začínají rojit a produkovat PR články, které mají zavrtávat hřebíčky do mozků voličů a začít je pomalu připravovat na budoucí výdaje tak, aby opět byly společensky přijatelné (i s navijákem).

Na Seznamu čtu: „Zkušenost na Ukrajině ukázala, že i malý, ale technologicky vyspělý stát se může bránit většímu agresorovi, pokud má moderní a vyspělou armádu…“ A pak ještě bla, sem tam bla bla, ale ponejvíce bla bla bla. A pokračuje to investicemi do výzkumu ve zbrojním průmyslu ve výši 28 miliard. „OMG WTF“, řekl by můj syn, a „NAJS“, dodal by ten druhý.

On ten oslí můstek je na první – a hodně letmý – pohled celkem logický. Dejte prachy, bude armáda. Ale…

Tak za prvé. Především nás tahle východní lapálie naučila, že když je jeden stát v totálním rozvratu, zadlužený až na půdu, s nefungujícími institucemi, prolezlý korupcí a oligarchy, s nefungující tržní ekonomikou, demoralizovaným obyvatelstvem a hodně kulhající demokracií, snadno se stává obětí nějakého podobně deviantního státu.  Ukrajina nikdy nebyla vzorem fungující občanské společnosti, nikdy nebyla vzorem prosperity a nikdy nebyla vzorem fungujících veřejných financí. Jinými slovy, pokud nás Ukrajina má něco naučit, tak především to, jak to proboha NEDĚLAT!!!

A za druhé. Pokud se chceme naučit, jak to dělat, pak stát našeho formátu by se měl rozhlížet především po vzorech, jako jsou Izrael nebo Švýcarsko. Ano, ano, přátelé. Být stabilní prosperující a bohatá, rád zdůrazním podruhé: BOHATÁ, společnost je totiž cesta k tomu, jak být nevhodným cílem pro jakéhokoli deviantního agresora. Nejde o to, aby se ČR stala vojensky neporazitelnou zemí. Jde především o to, aby si každý agresor včas řekl: napadnout ČR by byl drahý trabl, takže támhle máme nějakou vhodnější zemi, která se zrovna nachází v rozvratu, zadlužení a mizérii.

Jak víme, posledních 20 let nás vlády zadlužují, zhoršují schodky rozpočtu, zvětšují se neefektivity, regulace a daně a roste počet státních zaměstnanců stejně jako náklady na jejich platy. Náš stát ani neprosperuje, ani nebohatne. Náš stát se především zadlužuje a nyní má i inflaci, kterou odpálil covid společně s největším bojovníkem proti korupci, který nás chtěl řídit jako firmu a který především makal. Pak jsme konečně mohli mít trochu rozumnou pravicovou vládu, nicméně i ta se rychle propadla do pekel regulací, zásahů, schodků, dluhů a uplácení voličů. A to všechno se jednoho dne zase bude muset zaplatit. Někým. Asi námi, kteří pracujeme a platíme daně. A chudneme. Takže díky.

A pak přijde nějaký filuta a řekne: Hele, tady máme vojenský výzkum a potřebujeme 28 miliard!

Jakože cože? Co jako máme v ČR vyzkoumat? Co jako máme objevit? A co pak jako s tím? To jako vyrobíme dva prototypy a postavíme Potěmkinovu armádu po vzoru Ruska? Jakožecože?  Co se mne týče, okamžitě tuhle skupinu toužící po vojenském výzkumu za 28 miliard pošlete zkoumat války někam k Charkovu. Hlavně je nepouštějte k veřejným financím.

Cílem není větší rozvrat, větší zadlužení, větší schodek, chudší společnost. My musíme především bohatnout, a teprve jako nechutně bohatý stát si pak můžeme dovolit nechutně kvalitní výcvik špičkových vojáků, nakoupit nej technologie od nej výrobců na trhu od Švédska, přes USA, po Izrael, a stát se zemí, kde na tajných mapách v tajných podzemních štábech všech zlounů světa bude červený křížek: „Tam ne. Tam to totiž nepříjemně štípne.“

Takže z téhle lapálie na Ukrajině se pojďme naučit, jak rozhodně ne. A třeba z Jomkipurských válek se pojďme naučit, jak případně ano.

Konec hlášení.