Žena bojující. Tak mě před patnácti lety v souvislosti s kampaní za Podolí nazval jeden novinář. Od té doby jsem napsala několik knih, desítky článků, ale nálepky praštěné aktivistky se asi nikdy nezbavím. Proč si ji tedy neužít.
Nejdříve ještě několik slov o GynCentru. Minulý týden se objevilo na seznamu zařízení, s nimiž pojišťovny nemají podepsat smlouvy na akutní lůžkovou péči. Chodím tam čtrnáct let (odešla jsem za svým lékařem) a mám ho v oblibě z několika důvodů:
1. Jako první se nebálo otevřít, provozovat a sponzorovat BabyBox, vyhřívanou schránku pro odložené děti. Původně měla být v duchu tradice instalována U Apolináře, ale ministerský úřad to státní porodnici zatrhl. GynCentrum se nebálo a BabyBox spustilo. Teď je schránek po republice 51, pomohly 79 dětem a jenom tou hloubětínskou prošlo 17 miminek.
2. Lékařský i sesterský personál v GynCentru se vyznačuje zvláštním druhem odolnosti a téměř příkladným smyslem pro humor.
3. Mají tam hezké a vysoké doktory. Možná tenhle důvod působí malicherně, vždyť lékař s milým hlasem a pozitivním slovníkem vás uzdraví spíš než protivný čahoun s antickými rysy, ale to si v zásadě neodporuje.
V tuto chvíli nemám zprávy, jak dopadlo jednání GynCentra se zdravotními pojišťovnami. Nezbývá mi než na ně myslet. A držet jim palce.
A teď zpátky do Podolské porodnice - rok 1997
Patnáct let jsem vcelku důsledně mlčela o aktivitách, které souvisely s rušením a zachraňováním ÚPMD v Podolí v roce 1997-98. Pozorovala jsem, zdálky, jak se tam změnilo vedení, jak odtud odcházel jeden báječný lékař za druhým, co se stalo s bývalou vrchní sestrou (+) i jak z toho vlídného a téměř rodinného ústavu vyrůstá dnešní prestižní superporodnice.
Ale povinnost mlčet mají po patnácti letech pouze kněží a milenky. A v Podolí už dnes téměř nepracuje nikdo z lékařů, kteří se o mě starali a kteří si na to zvláštní období pamatují. Proto si teď zavzpomínám.
O rušení ÚPMD v Podolí jsem se dozvěděla 6.10. 1997 z MF DNES, kterou přinesl můj bývalý muž se slovy: “Tak ti zavřou porodnici.“ Polopříčetná jsem sedla k počítači a napsala článek, který druhý den nějakým zázrakem vyšel v LN. Následoval text petice a telefonát Pražským matkám, které jsem vůbec neznala a mezi které jsem se ze dne na den drze vetřela. Dodnes ony ani já nechápeme, jak se to mohlo stát.
Tak vznikla Petice proti zrušení ÚPMD v Podolí. Přidala se Danajka a několik dalších pacientek, ale celý ten šrumec vyrábělo několik lidí včetně mého bývalého studenta. Pobíhali jsme po Praze s petičními archy, otevřeli stánky na stanicích metra, otravovali novináře, sbírali informace a dokonce hráli Čapkovu Svatou noc na Můstku. Tam také Danajka přivedla svou kapelu a jedna novinářka podle ní nazvala článek - Splašená kráva na Můstku. Ten začínal informací o naší tiskové konferenci, které se zúčastnila i jedna velmi známá zpěvačka…Jo, byly to hektické časy.
Petice za Podolí (byla ještě jedna) nakonec získaly 70 000 podpisů a když je tehdejší náměstek ministra zdravotnictví M. Čerbák od nás přijímal, složil mi poklonu. Veřejné mínění prý bylo to jediné, co mohlo ÚPMD zachránit.
Těch pět měsíců rušení a zachraňování mi splývá v jeden celek, ale výrazně si pamatuji první návštěvu u svého lékaře. Třímala jsem v ruce čerstvý článek z LN a ptala se, co on na to. “No mně je padesát devět, kde mě teďka vemou!“ vyhrkl tenkrát spontánně. A když celá akce končila a zdravotní pojišťovny ustupovaly, poklepal mi po rameni a zaševelil: “Tak, dodělejte to a pak si dáme druhý!“ Mohla jsem snad mít lepší motivaci?
Podolí vyhrálo a já jsem na měsíc upadla do kómatu v teple vlastního domova. Když jsem se probrala, v břiše mi rostla Kristýna. Ale to už je jiná historie. To už je Soukromý nebe.
Proč jsem vzpomínala? Protože nemohu dělat nic jiného…
Ale jestli někdo z Podolí zaťal dráp do malých porodnic a rušených zdravotnických zařízení, nejspíš se to dozvím. Mám už takový dar.
A bude mě to velmi mrzet.
