Opáčko z Villona (recenze knihy Michala Pohanky Deník bezdomovce)

„Nuzota z lidí lotry činí“ zpívá Francois Villon a nutí nás přemýšlet o vlastních pohodlných životech. To samé s vámi udělá i tahle útlá knížka. Prohrábne vaše svědomí až ke kořínkům.

Všichni v sobě máme běsy, kteří nás mohou kdykoli poslat ke dnu nebo alespoň otočit náš život tak, že všichni vidí špinavé prádlo i hříchy, zastrčené hluboko pod matrací. Neradi si to přiznáváme, ale literatura nám to čas od času připomíná. Od toho tu ostatně je. Aby nás trochu nahlodala, rozjitřila a srovnala. Aby nám skrze příběhy jiných ukázala, kdo jsme my sami.    

Deník bezdomovce Michala Pohanky vyšel letos. Jde o syrové, nepřikrášlené sdílení jednoho tvrdého pádu na pomyslné dno (píšu pomyslné, protože existují i jiná dna, ale ta vás většinou nerozlomí vejpůl a nepřivedou k sebereflexi a hledání dalších cest). Když se dospělý muž ve zralém věku ocitne na ulici, bez peněz, bez domova, v první chvíli bez přátel, je to drsná zkušenost, kterou si většina z nás neumí představit. Přitom život i příběhy velkých spisovatelů říkají stále totéž – stačí chvíle nepozornosti či omámení, kdy nás naši běsové pohltí, a můžeme za to platit do konce života.

Autor Deníku bezdomovce o své situaci přemýšlí, hájí se, obviňuje, hledá důvody svých pochybení a nešetří sebe ani společnost, rodinu, přátele, známé: „Lidi jsou dneska strašně útoční a to já nedávám, furt se muset bránit. V práci, v obchodě, na úřadě, v nemocnici… Jsem asi slabší kousek, co patří na smetiště bláznů, kteří nic nevydrží. Chvíli se bráním, ale… nakonec mi rupnou nervy, zareaguju nepřiměřeně a za vola jsem já,  ne ten, kdo to celé začal a způsobil. Historii (i tu mikro) píší vítězové. Co jsou zač, to už lidi moc nezajímá.“Jde na dřeň, nebojí se pojmenovat svoje bolesti a obsese a tím prokazuje službu všem, kdo se s něčím podobným potýkali či potýkají. 

Upřímnou zpověď Deníku však kořenění velmi drsným humorem a prokládá nekonečnou řadou absurdních situací, jedovatých poznámek a blogů, které buší do nešvarů naší současné reality bez jakékoli korektnosti, což přináší čtenáři další osvobození.    Groteskně působí i fakt, že text vzniká v bezdomoveckém bytě, kde ho autor ťuká do mobilu, chroustá k tomu rohlíky a snaží se nezabít své spolubydlící.

„Vždyť bída z lidí lotry činí, a vlky z lesů žene hlad.“  Ten Villon se mi v perexu neobjevil náhodou. Myslela jsem na něj a na další „problémové“ básníky a spisovatele, co jsem Deník bezdomovce otevřela, zřejmě kvůli té změti pocitů a nálad, které se z textu valí: pokora, lítost i vztek na společnost, která pro „prokleté jedince i spisovatele“ nemá v dané chvíli pochopení; zatracování pseudopřátel i omluva matce a rodině; cynismus a sarkasmus i věčná touha, víra a naděje… protože: “Dokud se píše, ještě se neumřelo.“

Pokud se kniha dotkne vašich běsů, pokud vás donutí přemýšlet a hodnotit vlastní život, pokud vás dokonce dovede k soukromému pokání, je to dobrá kniha. Přeji Deníku bezdomovce četné a laskavé čtenáře a Michalu Pohankovi život uznávaného spisovatele.