Jak jsem padla okem na záchodovou dlažbu

Minulý rok byl rokem pádů. Padala jsem fyzicky i obrazně. Na parkety, na trávu i na hubu. Padala jsem z výšky i ze záchodového prkénka. Na hlavu, na dlažbu i do fekálií. Kundera by napsal - "do h...."

Většinou padám ráno, z hladu. Něco mě bolí a než stihnu vložit do úst sousto, praštím sebou jako špalek hned vedle postele.  

Už několikrát jsem se doma probudila s dírou v hlavě. Pokaždé přijela sanita a odvezla mě do nemocnice. Tam mi po kolečku rentgenů a testů (alkohol? drogy? embolie?) většinou taky změřili tlak. 60/30, překvapivě.

Lékaři mi nakonec shodně poradili dvě věci: pít hodně kafe a nedělat zbytečné kroky, dokud nepozřu první ranní sousto.

Můj loňský padací rok zakončil pád vskutku nečekaný. Spadla jsem v nemocnici po narkóze na záchodovou dlažbu. V pět hodin odpoledne.

Od své dospělosti jsem prodělala narkóz několik. Většinu z nich v Podolí a v GynCentru. Nespadla jsem tam ani jednou. Už si nepamatuji, jestli mi dali najíst nebo mě prostě jen nepustili z postele. Každopádně žádné boule odtamtud nemám. Na hlavě.

Na konci loňského roku, pár dní před Vánoci, jsem si zajela do jedné nemocnice na operaci menisku. Operace proběhla skvěle, pod opiáty mě vůbec nic nebolelo.

Několik hodin po narkóze jsem dostala děsivý hlad a dožadovala se prvního denního sousta.

„Ne, ne, ne!“ pravila kategoricky sestra, která mě měla na starost. Hezká, hubená, evidentně pracovitá a přepracovaná – asi chtěla, abych taky zhubla.

Mohla jsem sáhnout do šuplíku pro sladkosti, ale chtěla jsem dodržovat řád, jak mě učí můj Čaroděj. Tak jsem hladověla. Tlak mi měřila sestra.

Pak jsem zazvonila, že potřebuji čůrat. Čekala jsem, že přinesou mísu, ale sestra mě postavila a začala se mnou cvičit chůzi o berlích. Trochu přitom pištěla. Dovedla mě na záchod, posadila na prkénko, odběhla… Stihla jsem ještě zazvonit…

Když jsem se probírala na záchodové dlažbě, zachraňovala mě půlka nemocnice.

Udělali mi čtyři rentgeny hlavy. Přes mé jedno zdravé oko plácli ledovač na rány v nějakém nechutném látkovém obalu. Třetí den jsem přestala brečet a zjistila, že skoro nevidím.

Zánět spojivek, šok a hysterie.

Důstojná tečka za tou vanou plnou fekálií, do které jsem byla ponořena loni v lednu.

Už zase vidím i chodím. Mám stále velmi ráda české lékaře, ale o některých zdravotních sestrách si myslím, že by mohly začít nyslet mozkem.

A na závěr konverzace z jedné ordinace. Nedávno jsem tam jsem tam odvyprávěla stejnou příhodu jako vám.

„Nesmíte padat!“ zněl verdikt. Jako bych si ty pády vymýšlela. Jako bych padala radostně, abych se měla čím chlubit.

„Padám z hladu,“ bránila jsem se. „Když vstanu z postele.“

„Tak se musíte najíst!“

„Po narkóze? Teď jste mi říkal, že po narkóze se jíst nesmí.“

„Tak jste neměla vstávat!“

„Já jsem nevstávala. Zvedla mě ta sestra! Dáme si to ještě jednou dokola, nebo už mi uvěříte?“

Uvěřil. Ale příště bych se raději obešla bez záchodové dlažby, rentgenu a odporné infekce v oku.

Tak všem krásný rok. Nepadací.