... a je to tady! Odposlechová místa konečně zpřístupněna. Po časech nouze přicházejí dny plné příběhů, dosud zaflastrovaných rouškou a pobytem mezi několika stěnami...
Vykračovat si to na pivo s roubíkem přes hubu, tomu říkám absurdita.
Přežili jsme zatím všechno, přežijeme i tohle. Navíc máme šanci dát "nefiltrovanému" zažít jeho průnik přes roušku do našich žíznivých hrdel a vypitím přes látku z něj udělat jedinečný májovo rouškový filtr!
Na zahrádce před místní hospodou dostaly stoly celkem jiné usazení. Jsou dále od sebe a já za to děkuju Bohu. Ne kvůli aerosolu, ale kvůli tomu, že lidé musí mluvit víc nahlas než je zvykem a do mejch uší se příběhy dostanou bez sebemenší námahy.
Úplný dožínky!
"Všimli jste si", zahuláká pro všechny jeden z pijáků, "jak se nám ty baby v době nouze pěkně rozvolnily?"
"Cože?", zahuláká stejně od stolu vlevo další popíječ a jeho "cože" se k lidem prodírá hustým šedým cigaretovým dýmem.
"No, že nám ty baby přibraly.", zahuláká zase jako z kotárů ten, který příběh nakousl.
"Jo, že sou tlustý...", vyjelo pochopení z kotáru přes údolí stolů.
"A to byla nouze, vole!", zaznělo z protějšího vrcholu hor. "Si představ, kdyby byl blahobyt!"
Hospoda se rozesmála a sklenice se vyprazdňovaly.
A z dalšího kotáru: "Chlapi, co já sežral chleba. Vona se ho rozhodla píct a my ho museli žrát. Ke všemu."
"Tak na chleba!", zvedla se z dalšího kotáru mužská ruka zabalená v červenočerný kostkovaný flanelový košili.
... a sklenice o sebe cinkaly uchycené v dlaních předlouze natažených rukou.
Cinkaly a volaly na jaro a znělo to, jako když se rozcinká Loreta u Hradu. Takový to cinky cinky, který vám sem tam vletí do hlavy, když jdete v červenci sám po louce nebo kolem pole a je horko a nebe je vysoký jako naše přání a kolem jen dusný ticho a do toho, z ničehož nic...cinky cinky. Bez důvodu, bez opodstatnění, jen tak náhodou. Jako by se nad naší hlavou v nebi srazili andělé.
"A na ženský. Na tlustý ženský!", stoupla si ke stolu jedna z dam, které se na zahrádku vydaly oslavit první žejdlík. I když stála, vypadala, jako když sedí. Vlastně - vypadala, jako když vedle sebe sedí dvě plnější paní. A smála se a mávala nad sebou rukou tak, že jí pěna z půllitru, který levitoval nad její hlavou, cákla přímo do jejích černých vlasů. Snad pro ten kontrast...
"Na ženský. I tlustý!", ozvalo se z kotáru za mnou a ruce se zase pořádně natáhly a sklenice se znovu rozcinkaly a doba příběhů po stavu nouze začíná zase vystrkovat drápky.
Nechte se chytit.
