... máte doma ženu, nebo něco takovýho?

Zdvořilosti stranou. Na plaché dotazy není v  letech  gendrového rozpoznávání čas. Kdo jsi, co máš? A odpovídej rychle.

O Velikonočním pondělí bylo u nás na vsi jarně.

Zlatej déšť naproti u souseda před domem připomíná svoji barvou mimózu, nebo med - to podle chuti a nátury pozorovatele.

Slunce se drze hlásí po podzimu a zimě do služby a okna bytů a domů se otvírají víc a víc a člověk při špacírování po venku skoro slyší jejich hlasy... Okenice otevřených oken jsou jako rozevřené náruče. Zvou k návštěvě a napřahují se po teplém vzduchu kolem.

Ani okna našeho přízemního bytu nejsou ze hry. Za nimi na parapetu truhlíky s raketami různě barevných hyacintů připravených na start květné sezóny. Tyto v hlíně sousedí se subtilními stonky a květy nějakých mininarcisů. Já se v tomhle fakt nevyznám. Na kytky mám doma chlapa.

I z polohy ležmo na naší sedačce je možný pozorovat venkovní cvrkot.

V zimě jsou tyhle filmy němé. Okna náruč zavřela a z venku není nic slyšet. S jarem ale přichází éra oken ozvučených!

A to ty pouliční filmy dostávají náležitou razanci.

Děcka piští a rorýsi sviští. Ženský si špitaj, chlapi hulákaj, nebo si šeptaj do ucha. Psící pobíhají, sem tam štěknou a pošťák často zaklepe na naše okna a my přebereme zásilky pro ty, co nejsou doma. Okna v přízemí jsou bijáky bijáků!

---

Dvě tajtrdlíny tak rok do patnáci, možná míň.  Stojí před našimi okny a váhají. Něco si mumlaj jedna druhé do copů na konci vyzdobených pentlemi, které na jiném konci zdobí copy spletené z mladých větviček vrby. Kolem obličejů holek kmitají v lehkém rytmu konce jejich pomlázek. 

Je přestupný rok. Vládu na vrbovím proutím berou do ruky ženy!

"Voni nemaj na zvonkách jména..." zazní zklamaně hlas Hnědocopánkové.

"No a!" drze a rozhodně zazní hlásek Blondcopánkové. "Tak zazvoň na všecky a uvidíme. Sou zamčený...", podotkne současně s mně známým a velmi milým zvukem naší staré kliky u vchodových dveří.

"Tak já teda mačkám, jo?" hýbe obličejem sem a tam slečinka od Hnědocopánkových.

"Ne všechny najednou, ať nemyslej, že hóóóóříííí!", varuje Blondcopáková opět rozhodným taktem a já si na obličej pokládám rozečtenej Reflex a dusím v sobě smích. 

Okna mám dokořán a přes ně jen závěsy z egyptský bavlny. Ven vidím, ale slečinky o mně nemaj ani tucha. Požár.... dusím v sobě smích.

"Tak jak, hele.", šprajcne se najednou Hnědocopánková. "...tak jo, nebo se na to vykašlem? Máme dost." zhodnotí situaci a celý tento výstup končí sklopením hlavy (zřejmě ke košíku s koledou)

Já mám taky dost.

"Nebo...hele..." ozve se zase Blondcopánková a konec pomlázky zamíří na naše otevřené okno.

Vyskočim tak ze sedačky tak rychle, jako dlouho ne.

"Halóóó,,," přiblížej se sestry Copánkové k oknu. Už je vidím celé.

"Je tu někdóóóóó?", zašveholej dvojhlasně.

"Jo, jo", odpovím a rychlou kontrolou ještě zjišťuju, jestli můžu odrhnout závěsy a pozdravit se s kolednicemi. Oblečení domácí, leč čisté. Závěsy odrhnuty.

"Ahoj, holky." pozdravím a usměju se na ně nad truhlíkama s mininarcisama... a čekám.

"Dobrý den.", pozdraví obě slušně a Blondcopánková se tak pěkně usměje a řekne: "Máte doma manželku, nebo tak něco?"

A obě čekají, culí se a culíky se lesknou stejně jako ty mašle na jejich koncích a mašle na koncích culíků z vrbových proutků.

A i já se usměju a odpovím: "Já mám doma chlapa."

A obě ty tajdrdlíny s culíkama sladěnýma s pomlázkama se zase usmějou, zamrkaj a řeknou "tak dobrý den " a odcházejí a já jim ještě na cestu řeknu "sluší vám to. Pěkný jaro přeju."

...a jako odpovědí jen zaslechnu slečinku Blondcopánkovou, jak mele hlavinkou a říká: "No ty bláho, eště že jsme tam nezvonily."

---

Krasný jaro všem!