Na takový kraviny nemám čas

Jsme jako cikáni, nebo jako světský. Ti kdysi taky putovali od města k městu, rozbalili svoje cajky a dělali, co bylo třeba.

Pokaždý, když na pár dní dorazíme se vším tím naším klumpem do nějakého města nebo městečka, sejdou se kolem našeho základního tábora místní lidé a postávají, někteří nás fotí a ti s pořádně prořízlou pusou se zastaví i na kus řeči.

Náš tábor jsme tentokrát postavili v centru Kladna na parkovišti před velkým supermarketem. Byli jsme tedy přímo na ráně.

Seděl jsem na schůdkách hereckého karavanu, popíjel kafe z kelímku a pročítal si scénář k záběrům, které byly ten den před námi.

Po chodníku vedoucím těsně kolem našeho ležení se ke mně přibližovaly dvě ženy ve věku mojí mutr. Obě seniorky v rukách táhly nákupní igelitky a mluvili spolu celkem hlasitě.

„Zase tu něco točej. Asi seriál.“ pronesla jedna s blond vlasy.

Druhá, s vlasy hnědými jako fajnově vypečenej loupák, si mě všimla, zabrzdila přidržením lokte blondýnu v jejich společné chůzi a směrem ke mně dosti hlasitě pronesla: „Co to tu děláte?“

Mobil, ve kterém jsem četl scénář, jsem strčil do kapsy, polkl hlt kafe, postavil se zpátky na nohy a popošel jsem blíž k oběma dámám.

„Dobrý den. Točíme seriál.“ odověděl jsem a zeptal se obou, jestli si se mnou nedaj kafe.

„Kafíčko. No proč ne?“, reagovala blondýna, „... že jo, Helenko?“, mrkla na kamarádku.

„Tak moment počkejte.“ poprosil jsem a skočil ke kafe mašinám v našem kiosku a postavil pod jejich hubičky dva kelímky.

„Mlíko? Cukr?“, ohlédl jsem se za sebe směrem k návštěvnicím.

„Oboje.“ odpověděla s úsměvem paní Loupáková.

Za chvilku měly obě v ruce kafíčka a u nohou svoje nákupní tašky, které odložily na chodník.

„A jakej seriál to bude?“, zeptala se blondýna.

„O upírech.“ odpověděl jsem.

„Takže zase nějaká blbost, že jo?“ foukala do svýho horkýho kafe po položení otázky paní Loupáková.

„Děláme, co je třeba.“ odpověděl jsem a upil ze svého.

„A to je pro Primu?“, solila na mě další otázku blondýna.

„Ne, pro Primu ne. Točíme pro Němce.“ vyjasnil jsem situaci stran objednavatele televizní série.

„No to teda Němci dopadli“, pronesla Helenka Loupáková s jistým despektem v hlase, „točej film u nás na Kladně.“

„Takže Jiřinku asi neuvidíme, co?“ mrkla na mě blondýna.

Usmál jsem se. „Ne, Jiřinku tady u nás neuvidíte.“ odpověděl jsem.

„A vy jste režisér?“, zeptala se Helenka Loupáková.

Usmál jsem se podruhé. „Ne. Já jsem kostymér. Oblíkám, hlídám, svlíkám a udržuju.“ popsal jsem ve zkratce můj díl práce v naší kumpánii.

Obě dámy na chvíli zmklky a srkaly kafe z kelímků. Asi byly zklamané, že nejsem režisér, ale po chvilce se blondýna podívala přímo na mě a řekla: „A co my? Jsme dobře oblečený? Mohly bysme si zahrát?“ mrkla na mě.

„Jste štramandy. Sluší vám to a nestydíte se. Tak byste klidně mohly.“ odpověděl jsem.

„No to bysme teda ani jedna z nás nemohly.“ reagovala Helenka Loupáková, „Ivuš, dyť neumíme německy přece.“ koukla na blondýnu.

„No tak byste si střihly němý role kolemjdoucích.“ chtěl jsem nalejt Helence naději ke ztvárnění role kolemjdoucí, která mlčí.

„Mlčet? No člověče! Němý filmy nepamatuju ani já, a že toho pamatuju.“, rozesmála se Helenka. „A navíc na takový kraviny nemám čas.“

„ A vy máte to kafe zadarmo?“, přeskočila blonďatá Ivuš do jinýho tématu.

„Jo, zadarmo. A to kafe máte ode mě, abyste měly pěknej den.“

„A to bysme se jako obě prošly jako po ulici a byly v tom filmu?“ nedalo Helence Loupákový její téma.

„Přesně tak. Normálně byste se vy dvě prošly a zahrály si ve filmu.

Helenka se lehce ošila v představě, že hraje ve filmu, ale Ivuš zajímalo něco jinýho.

„A dostaly bysme zaplaceno?“ zeptala se na férovku.

Upil jsem další hlt studenýho kafe.

„Dostaly byste obě zaplaceno a k tomu snídani, kafe a oběd.“ nahodil jsem oběma udičku.

„Zaplaceno a najíst zadarmo?“ vykulila oči Ivuš. „Helenko, slyšíš to? To je skoro jako sliby komunistů.“ rozesmála se tak, až ji kafe v kelímku cintalo přes jeho okraj.

„A to byste nás i převlík do kostýmů?“ richtovala si všechno to, co slyšela, v hlavě Helenka.

„Jak vás tak vidím,“ odpověděl jsem „tak byste na plac mohly obě vyrazit tak, jak jste.“

Obě dámy se spokojeně zaculily a evidentně jim udělalo radost, když jsem jim pochvalil jejich oblečení.

„Takže“ nadechla se Ivuš, „bysme se jen prošly ve svym, dostaly najíst a zaplaceno. Jo?“ potřebovala další ujištění blondýna.

„A kolik by to tak hodilo?“ šla Helenka pragmaticky k podstatě věci.

„Asi tisícovku. To nevím přesně. Ale tak nějak.“

„Tisícovku?“ vyhrklo z krku Ivuš. „Za chození po chodníku???“ vyvalila zase oči, až jí skoro vypadly z důlků.

„No to jsme ale nány!“ prohlásila Helenka, „... celej život chodíme po chodníku zadarmo. Už jsme mohly bejt, Ivuš, milionářky! Tak kde se můžeme přihlásit?“ zeptala se odhodlaně a podala mi prázdný kelímek od kafe.

„Počkejte, počkejte. Vy nás balamutíte, že jo?“, usmála se na mě Ivuš. „Za tak krátkou dobu tisíc a jídlo zdarma?“

„Za jakou krátkou dobu? zajímalo mě.

„No...“ rozkročila se Ivuš, aby získala větší stabilitu „...kolik chození po chodníku před kamerou sebere času? Tak deset minut?“ odhadovala časovou náročnost práce.

„To zdaleka ne. Za den se natočej tak dvě až tři minuty z filmu.“ vysvětlil jsem.

„Tak to je práce snů!“ pronesla s překvapením v hlase Helenka. „Takže tisícovku za míň než deset minut práce? To nemaj ani prostitutky.“

„Jak to víš? vyvalila zase oči Ivuš. „Jak víš, kolik berou prostitutky?“

„Odhaduju“ odpověděla Helenka, „...nikdy jsem to nedělala.“ upřesnila, aby bylo jasno.

„Aha, už jsem si řikala, že o tobě něco nevim.“ ulevilo se Ivuš.

Pak obě vzaly do zpátky do dlaní nákupní tašky, poděkovaly za kafe a měly se k odchodu.

„My si teda rozmyslíme a zítra se stavíme, jo? Budete tady ještě?“ potřebovala další informaci Helenka.

„Jo jo, budeme tu čtyři dny. Tak se stavte. Ale musíte mít celej den volno.“

„Jak celej den? Dyť jde jenom o to chození po chodníku.“ opáčila Helenka.

Dopil jsem z kelímku svojí studenou žbrndu.

„Milé dámy, točíme denně 12 až 15 hodin a je třeba, abyste byly k dispozici pro tu chůzi na chodníku.“

Tašky spadly zase zpátky na chodník a Helenka i Ivuš zůstaly chvíli bez řečí.

Pak se Helenka probrala a pronesla: „Tak to ne, milej zlatej, ja musím doma uvařit, poklidit a pak musím na zahrádku zkontrolovat rajčata. To by nešlo. Asi si, Ivuš, nezahrajeme...“

„Stejně je to nějaká kravina“ poznamenala Ivuš, „a navíc tam nehraje ani Jiřinka, tak děkujeme za kafíčko a ať se vám daří.“ a podala mi její prázdný kelímek a obě se richtovaly k odchodu.

„Rád jsem vás potkal, dámy a pěknej den přeju.“ chystal jsem se zase do práce.

„A my máme známýho u filmu. To bude Renata čumět! Nashle.“ a odcházely ode mě.

––-

Díval jsem za nima. Za dámama, které mohly být herečkami, ale domácnost a rajčata na zahrádce tuhle slibnou možnou kariéru totálně zhatily.